ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Bitva tří císařů

view counter

Mluví se o bitvě u Slavkova, ve skutečnosti se jednalo spíše o bitvu u Tvarožné. Byla to bitva Francie na straně jedné a Rakouska a Ruska na straně druhé. Konala se 2. 12. 1805 na Moravě, v okolí města Slavkov (německy Austerlitz). Bitvy se na čele svých vojsk osobně účastnili francouzský imperátor Napoleon I, rakouský císař František I. a ruský car Alexandr I. Každý ze tří císařů obsadil jeden kopec v okolí Slavkova, odkud bitvu řídili.

Celé francouzské velení bylo na kopcích Santon a Žuráň, celé spojenecké velení bylo na kopcích Pratecké výšiny. Sám Napoleon obsadil strategicky nejvýhodnější kopec Žuráň. Bitva trvala celý den, Napoleonova garda dlouho odolávala početní převaze rakouských a ruských vojsk. Bitva se rozhodla navečer, když dorazil po nepřetržitém, vyčerpávajícím, čtyřiadvacetihodinovém pochodu z Vídně do Slavkova francouzský střelecký pluk (velitel maršál Davout), vybavený zadovkami (moderními puškami, které se nabíjely zezadu). Naopak pozdě dorazil podmaršálek kníže Jan z Liechtensteina s rakouským (moravským) vojskem, a to navečer, až v čase, kdy bylo ruské vojsko rozprášeno, prchalo po silnici směrem na Mutěnice a bitva tří císařů byla tím pádem rozhodnuta.

 

 

Výše uvedení tři panovníci se ovšem po bitvě u Slavkova nikdy společně nesešli. Schůzka, na níž bylo po bitvě dohodnuto uzavření příměří, se sice konala, ovšem ruský car, na jehož území se nebojovalo, jednat nehodlal a byl v té době už na cestě do Uher. U Spáleného mlýna mezi Žarošicemi a Násedlovicemi, necelých dvacet kilometrů jižně od Slavkova, se tak 4. prosince 1805 sešli pouze dva císaři: Napoleon a František. Car Alexandr se s Napoleonem poprvé setkal až v roce 1807 v Tylži. Šestého prosince 1805 bylo na slavkovském zámku podepsáno příměří a samotná válka skončila o tři týdny později Prešpurským mírem, který rázem uvrhl Rakousko do postavení druhořadé velmoci, neboť ztratilo značnou část území a vítězi muselo zaplatit vysoké válečné reparace.

U Slavkova se rozhodlo i o zániku Svaté říše římské národa německého. V červenci 1806 Napoleon utvořil ze šestnácti německých států vazalský Rýnský spolek a prohlásil se jeho protektorem. Svatá říše římská tímto aktem definitivně zmizela ze scény a František byl donucen vzdát se svého císařského titulu. Ztrátu nejvyššího světského majestátu si v předtuše zániku říše vykompenzoval tím, že habsburskou monarchii prohlásil za císařství rakouské, sebe pak za prvního v příští posloupnosti rakouských císařů a začal se podepisovat jako František I.


Napoleon a jeho vztah k vojákům

Vojsko bylo pro Napoleona alfou omegou. Sám pocházel z relativně chudých poměrů (dělostřelecký poddůstojník), takže na obyčejné vojáky nedal dopustit. Mimo jiné vydal zákaz tělesných trestů ve francouzské armádě. Cestou ke Slavkovu u pošty ve Tvarožné uviděl Napoleon francouzského důstojníka, jak přes zákaz, který vydal, bije vojáka. Napoleon seskočil z koně, serval důstojníkovi výložky a dal je trestanému vojákovi. Takové jednání bylo příčinou, že za Napoleonem šli vojáci třeba do pekel.

V kontrastu s tím je ovšem chování Napoleona v Rusku, po prohrané bitvě u Borodina, kdy Napoleon zradil své vojáky, sedl do kočáru, nechal prásknout do koní a uháněl až do Paříže - zatímco jeho hrdinná armáda mrzla v ruských pláních a marně se bránila útokům ruských vojsk.


Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí

Podmaršálek, kníže Jan z Liechtensteina, tehdejší vládce šlechtického rodu Liechtensteinů, který sídlil ve staleté rodinné rezidenci Liechtensteinů na zámku ve Valticích, na vlastní náklady sebral moravská vojsko, vybavil je, vyzbrojil, vycvičil a zásobil, což nebyla po stránce organizační ani finanční žádná legrace. Moravští šohaji měli řádně tvrdé palice, byli zvyklí spíše oslavám vinobraní ve vinných sklípcích než bojovému pohybu na čerstvém vzduch a spotřebovali něco moravského uzeného a vínka. Pravděpodobně chybou v komunikaci (není se co divit, tehdy nebyly žádné mobily ani vysílačky, zprávy se předávaly většinou po jízdních poslech nebo poštovních holubech, a takový vypasený holub byl za chudých časů v době napoleonských válek nějaká pochoutka) nebo zradou se stalo, že podmaršálek přijel s vojskem na slavkovské bojiště až navečer, takže již v době, kdy byla bitva rozhodnuta. Takže hrdinné moravské šiky, které se později tolik proslavily v bitvě na Bílé hoře, kde jako jediné hrdinně bojovaly za Česko, si jako obvykle ani nevystřelily.


Naopak - kdo včas chodí, vyhraje

Před bitvou u Slavkova byl u Vídně umístěn francouzský střelecký pluk, a to pod vedením maršála Davouta. Tento pluk byl vybaven zadovkami, puškami nabýjenými zezadu u kohoutku, schopnými střelby v kratších intervalech, než zastaralé rakouské a ruské předovky, tedy pušky, které se nabíjely zepředu do hlavně, kam se musel dát náboj, nasypat střelný prach a vše pracně utěsnit.

Napoleon nepředpokládal, že by se ruské vojsko dostalo ke Slavkovu z Moskvy, cestou širých ruských plání okolo pripjatských bažin, ještě před Vánocemi. Ale ruský car Alexandr hnal svá vojska nemilosrdně na západ, jak už to u ruských panovníků bývalo a je zvykem (Českou republiku obsadili Rusové a spojenci v roce 1968 za den).

Takže francouzský střelecký pluk byl zvednut z ležení až den před bitvou u Slavkova, kdy zvědové oznámili Napoleonovi, že je zle a že jej ruský car Alexandr už netrpělivě vyhlíží z vrcholu jednoho z pahorků v okolí Slavkova. Ovšem to, co tento pluk dokázal, je takřka neuvěřitelné. Pluk urazil pěšky vzdálenost Vídeň - Slavkov, tedy asi 120 kilometrů, za 24 hodin. A to byli vojáci oblečeni do zimních uniforem, v plné polní, každý s těžkou puškou, pluk dokonce s plukovním trénem. A tehdejší silnice? Samozřejmě žádný asfalt, povrch tvořila šotolina nebo štěrk. I tento tygří skok je důkazem kladného vztahu francouzských vojáků k Napoleonovi a dalším vojevůdcům.

Během dne odolávala Napoleonova garda u Slavkova těžké početní převaze rakouských a ruských vojsk, zem se rděla francouzskou krví a Slavkovský potok byl plný mrtvol francouzských vojáků. Obrat nastal v okamžiku, kdy odpoledne dorazil na bojiště francouzský střelecký pluk a hned z chodu se zapojil do boje. Rychle střílející francouzské zadovky způsobily především v ruských řadách masakr. Ruské vojsko se dalo na panický útěk po silnici směrem na Mutěnice a bitva tím byla rozhodnuta, protože převaha Francouzů nad Rakušany byla markantní. Od té doby existuje moravská lidová písnička Ta mutěnská silnica, která popisuje situaci během útěku ruských vojsk. O Rusech se tam zpívá "oni leťá do Uher, jak divoké husy".


Podmaršálek, kníže Jan z Liechtensteina

Sídlil ve Valticích, velel v bitvě u Slavkova části spojeneckých vojsk. Jan z Liechtensteina převzal 14. listopadu v Gaunersdorfu velení rakouské armády místo sesazeného Auersperga. Pětačtyřicetiletý podmaršálek pocházel z jedné z nejvznešenějších a nejbohatších rodin rakouské monarchie a dostalo se mu skvělé výchovy a vzdělání. Byl vynikajícím velitelem jízdy, který se v posledních dvaceti letech mnohokrát osvědčil v bojích s Turky a Francouzi. Zdálo se, že tentokrát padla volba dvorní válečné rady na správného muže. Kníže našel armádní sbor ve velmi ubohém stavu, ubohém především pro velkou demoralizaci, která zachvátila téměř bez výhrady všechny jednotky. Nejhorší to bylo u pěchoty. Skládala se skoro výlučně ze šestých, tedy záložních praporů, náležejících plukům, které operovaly v Itálii nebo byly rozprášeny v Německu. Rezervní prapory, posbírané z necvičených nováčků, z lidí odvedených a naverbovaných na poslední chvíli pod prapory císařské armády, teď měly spasit monarchii. Této špatné pěchotě velel podmaršálek Vincenc hrabě Kolowrat.

Lepší bojová morálka byla u jezdectva, kde už bylo více bojových zkušeností a kde zvláště 1. a 7. kyrysnický pluk mohly být vzorem vojenské disciplíny. Nový velitel se snažil morálku svého sboru všemožně pozvednout. Z nejbližších dostupných zdrojů opatřil potraviny i šatstvo a za krátké zastávky na svém zámku ve Wilfersdorfu dal pro vojsko, které už čtyři dny nemělo nic teplého v ústech, navařit kotle jídla. Z liechtensteinských panství Rabensburgu, Wilfersdorfu, Valtic, Lednice a Břeclavi dal přivést na vlastní náklady proviant a rozdělil ho mezi mužstvo. Aby zabezpečil spojení s Kutuzovem, vyslal směrem na západ až k Laa nad Dyjí sto hulánů a dvě eskadrony 3. švališerského pluku O`Reilly pod majorem von Scheitherem. Pak pokračoval na Moravu. Ve slavkovské bitvě velel páté spojenecké jezdecké koloně, s kterou se díky zmatkům na Prateckém návrší na bojiště opozdil a do bojů zasáhl až kolem desáté hodiny.
(han)