ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Boření (překračování) hranic

view counter

Je to, co prožíváme jako děti, dospívající i dospělí líbezné a naši osobnost posilující? Rozpínáme křídla jako orlové a užíváme si plnými doušky závrať z nedozírného vzdušného prostoru, nebo jsme spíš během života přimáčknutí k zemi jako zmoklé slepice? Kdo určuje, co s námi v životě bude?

Nejsou náhodou všichni lidé orlové? Ale jenom někteří z nich si to uvědomí, protože „naše orlí vejce jsou pokládána do hnízda ke slepicím“? A my procházíme zkouškou, v níž buď uspějeme a vzlétneme, anebo ne? Antony de Mello toto připomíná ve své knize „Bdělost“: Jednoho dne uviděl orel vysoko nad sebou na bezmračném nebi nádherného ptáka. Vznešeně plachtil v silných vzdušných proudech, téměř ani nemusel mávnout svými dlouhými, zlatými křídly. Starý orel užasle vzhlédl: „Kdo to je?“ „To je orel, král ptáků,“ odpověděl mu soused. „Patří obloze. My patříme zemi. Jsme slepice.“ A tak orel žil i zemřel jako slepice. To proto, že se celou dobu za slepici považoval. Český filosof, autor knih a CD Jan Konfršt (www.povidanisjanem.cz) k tomu dodává: „Každý máme ve své mysli vytvořený program ‚co lze a co nelze‘. Všichni máme perfektně vyrobené hranice, co je možné – a co vůbec nepřipadá v úvahu.“

Všichni se rodíme do hranic (zákonů, norem, zvyklostí…) rodiny, rodu, celé společnosti. Od dětství jsme v nich – a jako „kuřátka“ se podle nich učíme žít; vstřebáváme názory a postoje lidí kolem. V dětství takto fungovat musíme, není jediný novorozenec, který by dospělé nepotřeboval a všechno bez pomoci zvládal sám. V dospívání a v dospělosti by však mělo přijít naše osamostatňování se, uvědomování si omezujících hranic a „rozpínání křídel“, završené „letem vzhůru“. Když tento proces neproběhne (kuřátka se v orly nezmění), tak se vnější hranice (nápovědy, jak se co dělá) přeměňují v tzv. programy. Programy jsou postupy, které žili lidé před námi a my je přijmeme – bez vlastního vylepšení – za vlastní.

Takovýchto programů je v našich myslích usazená celá řada a často si je ani neuvědomujeme. Ale bohužel ne všechny programy jsou – pro nás i pro okolí – přínosem. Chybička v rozhodování se v minulosti tu a tam vloudila a tím pádem z generace na generaci předáváme i věci nedobré.


Programy našich předků přetrvaly věky

Programy nevznikly včera nebo před týdnem. Některé se projevovaly skutečně už hodně dávno. Třeba v počátcích tvoření našeho státu kolem roku 1000 společnost žila konkrétní program, který v podstatě v nezměněné podobě běží dodnes. Jde o program, který by se dal vyjádřit slovy „je nutné si vybojovat pozici na vedoucích postech v prostředí oplývajícím bohatstvím a mocí“. Rody si tenkrát hlídaly své postavení a pro peníze a mocenskou pozici se neštítily ani zabít. Kronikář Kosmas zmiňuje, že „Vršovci Božej a Mutina, drželi hrady Žatec a Litoměřice. Z těchto pozic je vytlačila v roce 1108 rodová genocida, která umožnila strmý vzestup dalším rodům.

Na pozice, které zaujímal rod Vršovců, nastoupili jejich vrazi.“ Porazit, zlikvidovat, odstranit, zneškodnit, zničit: třeba protistranu nebo protikandidáta…? Vždyť toto všichni známe z každodenní praxe žití naší společnosti i dnes! Sice už na odstranění protivníka nepoužíváme meče, ale brutalita se tím nikterak nezmenšila…

Dalo by se k tomu dodat, že určitý posun oproti roku 1108 v naší zemi přece jenom nastal – ale ne moc velký. Podobné programy táhnoucí se z minulosti žijeme např. v oblasti nerovnoprávnosti mužů a žen, v oblasti pohledu na manuální práci či na způsoby trávení volného času. Není žádným tajemstvím, že mnohdy u nás dostávají ženy menší plat nežli muži – a to za stejnou práci. A jaký je náš pohled na práci manuální? Nesnažíme se jí spíš vyhnout a vidíme v práci duševní, třeba manažerské, něco víc než v tom, když se někdo živí rukama?

Jsme hodně rozdílní od antického člověka, od tehdejší vládnoucí třídy, která zásadně rukama nepracovala? Jan P. Kučera (v článku „Antický člověk a práce“) uvádí, že tenkrát bylo ustanoveno několik institucí a ty dlouhodobě na manuální práci zajišťovaly lidi: zapojovaly vězně, otroky získané válkou nebo pirátstvím, válečné zajatce. A protože těchto lidí stále nebylo na manuální práci dost, poradily si, obzvlášť zajímavým způsobem: ženy (tu část společnosti, která se těžko mohla mužům ubránit) prohlásily za nerovnoprávné s muži, což spolehlivě fungovalo po staletí a mnohde spolehlivě funguje ještě dnes. Otroky či válečné zajatce dnes už nemáme, ale setkat se s nějakou podobou nerovnoprávného postavení žen či s opovrhováním manuální prací, a to jak ve světě, tak i u nás, je bohužel možné.

A programy týkající se trávení volného času? Ty jsou s minulostí téměř shodné! Jsme stejní v tom, že jako lidé před tisíci lety, i my milujeme „krčmy“ a čas trávíme sledováním násilí. Opět cituji Jana P. Kučeru: „V Pompejích bylo na sedmi stech metrech čtverečních dvacet krčem, tedy na každých 35 metrech čtverečních jedna, ale bída Říma nespočívala v krčmách, nýbrž v amfiteátrových hrách. To byly ty pravé ‚lidové‘ zábavy (konaly se 175krát v roce) a jejich brutalita a krutost vyráží dech. Lid se kochal pohledem na potoky krve, na strašlivé rány i poslechem chroptění buď ubíjených gladiátorů nebo bolestným křikem šelmami rvaných křesťanů…“ Dnes jsme jiní v tom, že za „kolosální“ zábavou nechodíme už do Kolosea (dostavěného před téměř dvěma tisíci lety v r. 80 n. l.), zato ale scény neméně brutální můžeme sledovat na obrazovkách klidně 365 dní v roce – a to nejenom někdy, ale nonstop ve dne i v noci.

Dalo by se k tomu dodat, že určitý posun oproti minulosti přece jenom nastal – ale zase ne až tak moc velký. Jde pokrok směrem k větší moudrosti a citlivosti skutečně takto pomalu, že ani po tisíci – i více – letech nezaznamenáváme podstatnější změny k lepšímu? A může být tato pomalost změn důvodem ke špatné náladě, ke skleslosti a třeba i k rezignaci, kdy přijmeme staré – byť omšelé, nečestné až odporné – programy jenom z toho důvodu, že věci vylepšit nám připadá úplně nemožné?


Kdybychom žili tak dlouho jako duby…

V Hluboké nad Vltavou chodím na procházky pod staré duby. Dívám se do jejich majestátních korun a představuji si, co už všechno viděly: princezny a prince na zámku, šlechtu, měšťany, války, komunisty, porevoluční vývoj… shlížejí na nás už několik staletí. Náš lidský život je kratší, to je realita: stovky let tu nikdo nepobudeme. Leč něco víc o kontinuitě žití (o životech, které žijeme jeden za druhým) bychom poznat mohli.

Třeba by nám to dodalo odvahu nepodřídit se starému programu a jít životem po svém. Dělat věci tak, abychom se nemuseli za nic stydět, aby naše konání bylo v souladu s naším čistým svědomím, byť o naše počínání společnost zatím nestojí. Nahlodávali bychom staré nedokonalé programy, působili na ně jako voda, slunce, vítr a mráz na skálu. Stáli bychom u zrodu nových věcí, které vyústí v to, že současná skála už nebude skálou, ale vlivem eroze jen hromádkou písku.


Program vzdoruje, ale novátoři (slepice měnící se v orly) překračují stávající hranice

Nynější nastolované změny se nemusejí ve společnosti ujmout hned teď, jak to např. vidíme v medicíně. Lékaři jako Jan Hnízdil či Jarmila Klímová, zabývající se psychosomatikou (neléčí jen tělo, ale zabývají se příběhem člověka, v němž je ukryto jádro zdravotních problémů), nejsou citováni na prvních stránkách odborných lékařských časopisů jako vzory hodné následování. Proč? Protože jsou erozí působící na skálu současných medicínských postupů. Svým novátorským počínáním ukazují na absurdní program, který je jako jediný zde dovolený a ten program zní: „Lékař je tu od toho, aby nemocnému vyléčil jeho tělo“. Psychosomatičtí lékaři ale léčit jenom tělo odmítají!

Překročili hranice programu a předkládají veřejnosti fakt, že vyléčení těla nejde bez zásadního fenoménu, kterým je uzdravování vztahů, uzdravování celého života. A to se děje pomocí pravdivějšího přístupu k sobě i k druhým, krátce řečeno: pomocí větší zodpovědnosti. Tito „novátoři“ vědí, že pokud lidské postoje (myšlenky), a z nich vyplývající činy nejsou dostatečně zodpovědné, láskyplné a moudré, časem se to projeví ve hmotě těla nezdravě uvažujícího jedince jako nápovědy k růstu, kterým jsme si zvykli říkat nemoci. Bolest, nedobrý stav těla, nemoc… to jsou nepřehlédnutelné výzvy, aby si „slepice konečně všimla, kým ve skutečnosti je“ a nastoupila cestu vzhůru. Toto všechno výše zmínění psychosomatičtí lékaři pacientovi nabízejí, a k tomu mu pomáhají léčit i jeho nemocné tělo.

V ústraní někteří další lékaři Jarmile Klímové říkají (cituji z jejího článku pro Lidové noviny): „Hele, to je jasný, že psychosomatické léčení takto funguje, ale kdybych to říkal otevřeně, tak mi pacienti na klasickou léčbu zanevřou.“ Takže i další lékaři o návaznosti myšlenek, slov a činů na zdraví člověka vědí, ale starý program neopouštějí? „Novátoři“ však nečekají, až jim jejich postupy ostatní posvětí, dosáhli takové vnitřní harmonie, že jim není dovoleno (nedovolí si) zůstávat v polopravdě. Nemohou pokračovat v programu „takto to stačí“. Překročili hranice programu. J. Klímová dodává: „Mám na kontě pána s maligním melanomem, což je nejnebezpečnější tumor, který končívá smrtí. Ten pán je dnes úplně zdráv. Žil v nesmírně devastujícím partnerském vztahu, dlouhá léta ho tyranizovala jeho žena. Sám před tím zavíral oči, nechtěl si to přiznat, absolutně potlačil svou lidskou důstojnost… A to k nám přišel původně s úplně jinou ‚zakázkou‘: chtěl se vyrovnat s tím, že umírá. Místo toho opustil manželku, zpátky nastartoval svou vědeckou kariéru a žije.“

Každý, kdo „rozmělňuje skálu na prach“ se musí smířit s tím, že program bude vzdorovat. Na otázku: „Přála byste si, aby se psychosomatika rozšířila?“ paní doktorka J. Klímová odpovídá: „Mně by bohatě stačilo, kdyby nás klasičtí lékaři přestali osočovat a urážet… Ale ono se dá žít i s tím. Bojovat nemá smysl. Agresí vzbuzujete jen další agresi. Má smysl vysvětlovat, má smysl mít výsledky a léčit. Ten, kdo chce dělat psychosomatiku, se musí smířit s tím, že nebude citován v odborných časopisech, nebude mít prestižní postavení v akademických kruzích.“


Překračování hranic je přebírání zodpovědnosti

Kdybychom žili tak dlouho jako duby, viděli bychom, že překračování hranic je vlastně přebírání zodpovědnosti za svůj život do svých rukou. A to působí jako eroze na skálu. A skála si může hrát na to, že je mocná a eroze jde mimo ni. Chová se jako totalita: nepřipustí diskuzi, snaží se zlikvidovat vše, co jen trochu zavání možnou změnou. Povolí a posvětí jediné: slepé následování programu. Proto je tak těžké věci měnit. To však vůbec neznamená, že pokud zodpovědnost za každý krok, tedy i za zdraví, se neprosadí plošně u všech lidí na zemi během třeba následujících padesáti let, že by počínání výše zmíněných lékařů (orlů), i novátorů v dalších oborech, nemělo smysl. Mělo a jaký! Od nich, od jedinců takto zdola (tzv. revolucí zdola), kdy v nějaké oblasti překročí stávající hranice, opustí nesmyslný program a letí vzhůru, vše pořádné začíná.

A až se na to podívají duby – třeba za dalších pár stovek let – uvidí, že medicína (a nejenom ona, i celý náš život) více funguje na platformě uvědomování si zodpovědnosti za svůj život. A psychosomatika a další více zodpovědné postupy budou běžně užívanými nástroji na zvládání lidských neduhů. Duby si vzpomenou i na tehdejší novátory, kterým program drsně házel klacky pod nohy… až se posléze pod tíhou pravdy šířené moudrými lidmi sám rozpadl na prach. Přebírání zodpovědnosti za svůj život do svých rukou je projevením síly orla, která čeká v srdci každého z nás… ale svůj happy end si píšeme sami: a to buď orlí, anebo slepičí.

Bohumila Truhlářová
terapeutka, www.cestastesti.cz, autorka knih o vztazích (Karma v denním životě),
o zdraví (Léčení příčin nemocí) a životním poslání (Vesmírné zákony v praxi),
tel. 777 86 60 60 e-mail: b.truhlarova@gmail.com