ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Český národní patron

view counter

Katedrála svatého Víta v Praze je symbolem naší metropole, ale troufám si říci, že celého národa. Ale kdo byl sv. Vít a jak se stal českým národním patronem? Jde o jednoho ze čtrnácti svatých pomocníků - „univerzálních klíčů křesťanstva ve chvílích největší tísně“. Dlužno připomenout, že sv. Víta velmi ctili Sasové. Když totiž přenesli ostatky tohoto světce do své země, začala vzrůstat moc německého národa, zatímco říše Franků upadala. V našich dějinách vzniklo mnoho sporů kolem sv. Václava, hlavně co se týče poplatku 500 hřiven stříbra a 120 volů do Němec. Mnozí autoři toto „výpalné“ považují za Václavovu zbabělost, ale šlo spíše o „tributum pacis“, tedy poplatek za mír, což v té době nebylo nijak mimořádné. Ke stejnému závazku se upsal vůči Maďarům Jindřich I., nebo bavorský vladař Aenulf.

Nehledě na to, že Jindřich s Václavem udržovali víceméně obstojné vztahy. Svědčí o tom dar, kterým Václava potěšil saský vladař, který usiloval o císařkou korunu. Dal totiž Václavovi rámě svatého Víta, světce, který byl potom v Čechách velmi oblíben, byla mu nakonec zasvěcena i svatovítská katedrála. Tím měly být povzbuzeny i Václavovy ambice v Čechách a uprostřed Evropy. Nelze zapomínat na to, že centrum Čech podléhalo v duchovním smyslu pod řezenské biskupství. Katolizující Evropa byla mocensky rozdělena na biskupství, která prosazovala nebo podporovala autoritu vladařů. Tedy v jistém smyslu byly Čechy v područí vůči řezenské diecézi. Slavomír Ravik v knize O světcích a patronech píše:

„Dar Vítova rámě svatému Václavovi, byl vlastně povzbuzením státního sebevědomí přemyslovských vladařů. Nebylo tedy náhodou, že nový chrám na Pražském hradě zasvětil Václav právě sv. Vítovi, po němž se nakonec jmenuje i dnešní katedrální chrám. Neschází na něm ani nejvýznamnější atribut sv. Víta, jímž je kohout. Tentokrát na hřebeni chrámu jako korouhvička otáčející se po směru větru – atribut hodný zamyšlení.“

Ale jak se dostal Vít do dějin? Tradice a legendy říkají, že se narodil na Sicílii v rodině bohatého pohana, který se jmenoval Ilasius (Hylas). Ale více než vlastní otec měl na Víta (od slova vitus -živoucí, veselý) jeho pěstoun Modest, manžel pěstounky nebo kojné Crescentie. I tato dvě jména jsou obratnými adjektivy. Modest znamená „mírný“ a crescentia „růst, rostoucí“. V té době - za císaře Diokleciána - probíhalo v antickém světě římské pronásledování křesťanů. Ke smrti výše uvedených mělo dojít v jihoitalské Lukánii. Nejdříve byli všichni tři vrženi do kotle s vařícím olejem, a potom předhozeni lvům. Když se nikomu z trojice nic nestalo, byli pověšeni na strom a zabiti trojzubcem.
Slavomír Ravik: „Vít se stal okamžitě přímluvcem a oslavencem všech věřících, jeho ostatky se dostaly do vysokého kurzu. V osmém století je přepravili z jižní Itálie do francouzského St. Denis a pak do kláštera v Corvey (Korwey) na řece Weser. To se psal rok 836.“

Je všeobecně známo, že k největším sběratelům ostatků patřil Karel IV. A ten se nespokojil jen s ramenem, které nám zanechal svatý Václav. Pořídil si do své sbírky další ostatky. Dnes se hlásí v Evropě k svatému Vítovi a jeho relikviím na 150 místech. A desetkrát víc je chrámů, kostelů a kaplí, které byly zasvěceny sv. Vítovi. Jeho svátek se slaví 15. června. Kromě jiných neduhů sv. Vít léčí i případy veselících se bláznů, tedy takzvaný „tanec svatého Víta“.
(kýr)