ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Cestovní náhrady v roce 2012 - podnikání

view counter

Tuzemské stravné pro rok 2012

28.12.2011, Zdroj: Sbírka zákonů
 
Sazby základní náhrady za 1 km zůstávají stejné jako v předchozím roce, tj. na úrovni 1,00 Kč u jednostopých vozidel a tříkolek a 3,70 Kč u osobních silničních motorových vozidel.
Stravné se pro rok 2012 mírně zvyšuje a činí:
a) 64 76 , trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
b) 96 Kč116 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 151 Kč181 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Zvyšují se i průměrné ceny za 1 litr pohonné hmoty na:
a) 34,90 Kč u benzinu automobilového 95 oktanů,
b) 36,80 Kč u benzinu automobilového 98 oktanů,
c) 34,70 Kč u motorové nafty.
 
Sbírka zákonů částka 150 z 28.12.2011
 
 
 
 
 

Cestovní náhrady od 1. 1. 2012

2.1.2012, Zdroj: Verlag Dashöfer
Ani oblast cestovních náhrad neunikla od 1. 1. 2012 změnám. V tomto textu Vás upozorníme na dvě nové vyhlášky.
 
S účinností od 1. ledna 2012 dochází vyhláškou č. 429/2011 Sb. ke  změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného.
Sazba základní náhrady za 1 km jízdy podle § 157 odst. 4 zákoníku práce činí nejméně u
  • jednostopých vozidel a tříkolek 1,00 Kč,
  • osobních silničních motorových vozidel 3,70 Kč.

Stravné podle § 163 odst. 1 zákoníku práce činí za každý kalendářní den pracovní cesty nejméně

  • a) 64 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
  • b) 96 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
  • c) 151 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Stravné podle § 176 odst. 1 zákoníku práce za každý kalendářní den pracovní cesty se stanoví ve výši:
  • a) 64 Kč až 76 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
  • b) 96 Kč až 116 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
  • c) 151 Kč až 181 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Výše průměrné ceny za 1 litr pohonné hmoty podle § 158 odst. 3 věty třetí zákoníku práce činí:
  • a) 34,90 Kč u benzinu automobilového 95 oktanů,
  • b) 36,80 Kč u benzinu automobilového 98 oktanů,
  • c) 34,70 Kč u motorové nafty.
Současně dochází ke zrušení vyhlášky  č. 377/2010 Sb.
Ministerstvo financí vydalo také novou vyhlášku č. 379/2011 Sb., kterou stanoví základní sazby zahraničního stravného v cizí měně pro rok 2012. Oproti roku 2011 dochází ke změnám pouze u tří níže uvedených zemí:
Země
Měnový kód
Měna
Základní sazby
stravného v roce 2011
Základní sazby
stravného v roce 2012
Irsko
EUR
euro
50,-
45,-
KLDR
EUR
euro
45,-
40,-
Tunisko
EUR
euro
45,-
40,-
Vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2012 a současně dochází ke zrušení vyhlášky č. 350/2010 Sb.
 
 
 
 

Cestovní náhrady

30.11.2011, Ing. Jan Bonaventura, Zdroj: Verlag Dashöfer
§
Problematika cestovních náhrad, tedy náhrad výdajů, které vznikají s cestou, která souvisí s plněním pracovních povinností, je upravena primárně v sedmé části zákoníku práce, který od roku 2007 nahradil úpravu obsaženou ve zvláštním právním předpisu, zákoně o cestovních náhradách. Tato část zákoníku práce navazuje na předchozí ustanovení, v nichž je řešena.  
Další úpravu nalezneme zejména v prováděcích předpisech vydaných k zákoníku práce, kterými se stanoví výše některých náhrad, dále v zákoně 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a na problematiku navazuje i úprava v dalších předpisech, jako je zákon 563/1991, o účetnictví, zákon 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty atd.
Dle zákoníku práce se ze zákona poskytují náhrady za výdaje, které vzniknou zaměstnanci při:
  • pracovní cestě dle § 42,
  • cestě mimo pravidelné pracoviště,
  • cestě v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn (například v případě pohotovosti),
  • přeložení či přijetí do zaměstnání,
  • výkonu práce v zahraničí.
Pokud by byly cestovní náhrady poskytnuty v jiných případech, nejednalo by se o cestovní náhrady v pravém slova smyslu a daňový režim takových náhrad by byl odlišný. (Například pokud by zaměstnavatel poskytoval náhrady výdajů za standardní cestu do práce.)
 
Okruh osob, které mají na cestovní náhrady nárok
Osoby, které mají na cestovní náhrady nárok:
a)         zaměstnanci
Pokud se hovoří o cestovních náhradách dle zákoníku práce, rozumí se tím pouze náhrady cestovních výdajů proplácených zaměstnancům, na které se zákoník práce vztahuje, tedy zaměstnanci činní v pracovním poměru a případně zaměstnanci činní na základě dohod mimo pracovní poměr (dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti). V takovém případě je však poskytnutí cestovních náhrad nutné sjednat a zároveň stanovit pravidelné pracoviště.
b)         další osoby s příjmy ze závislé činnosti
Jelikož problematika cestovních náhrad velmi úzce souvisí se zákonem o daních z příjmů, je třeba zmínit, že existuje další skupina osob, které jsou považovány za zaměstnance pro účely zákona o daních z příjmů (například členové statutárních orgánů společností, jednatelé či společníci), kterým rovněž vznikají cestovní výdaje, nicméně úprava v zákoníku práce se na ně nevztahuje, protože jim nevznikl pracovní poměr a nemají tak automaticky nárok na cestovní náhrady. Například jednatelé se se tedy mohou pouze odvolat na ustanovení § 571 ObchZ, dle něhož „je mandant je povinen uhradit mandatáři náklady, které mandatář nutně nebo účelně vynaložil při plnění svého závazku. Takovým výdajem však může být náhrada za jízdenku, ale už by se těžko dovozovalo, že se jedná o stravné.“
Tyto osoby se však mohou se „zaměstnavatelem“ dohodnout že jim budou cestovní náhrady poskytovány a že úpravu dle zákoníku práce použijí, přestože se na ně nevztahuje.
Přestože se tedy bude jednat jen o dohodu, která na zákoník práce odkazuje, budou i v takovém případě cestovní náhrady považovány za příjem, který není předmětem daně z příjmů a nepodléhají pojistnému, pokud jsou splněny obecné podmínky, zejména jejich výše. 
c)         podnikatelé
Další skupinou, na kterou se úprava cestovních náhrad nevztahuje, jsou sami podnikatelé.  
Zákon o daních z příjmů však v § 24 odst. 2 písm. k) umožňuje, aby podnikatelé zahrnuli do svých výdajů částky odpovídající zákonným cestovním výdajům, jako v případě výdajů proplácených zaměstnancům. A to přesto, že se ve svojí podstatě o cestovní náhradu nejedná (podnikatel například sám sobě stravné nevyplácí, ale pouze jej zahrne do daňově uznatelných výdajů). Jedná se o paušalizované náhrady předpokládaných výdajů, které jsou při splnění zákonných podmínek daňově uznatelné bez ohledu na to, zda skutečně vznikly v takové výši, jakou zákon předpokládá či nikoliv.
Zákoník práce se pak na ně vztahuje pouze pro účely stanovení výše náhrad, neboť zákon o daních z příjmů, který stanoví limity pro daňovou uznatelnost, pro zjednodušení odkazuje na zákoník práce.
d)         smluvní cestovní náhrady
V praxi se lze rovněž setkat s tím, že dodavatel služeb poskytuje v případě cesty k zákazníkovi proplacení „cestovních náhrad“. V tomto případě se však nejedná o cestovní náhrady ve smyslu zákoníku práce, ale o součást odměny, kterou si strany sjednaly a takový příjem bude u příjemce standardně podléhat dani z příjmů.
 
Dělení zaměstnavatelů a zaměstnanců dle zákoníku práce
Zaměstnanci jsou pro účely poskytování cestovních náhrad v zákoníku práce rozděleni do dvou základních skupin a každá z nich má jiný režim cestovních náhrad. Zákon definuje skupiny poněkud kostrbatě jako:
  • zaměstnance zaměstnavatelů, uvedených v § 109 odst. 3 ZP, 
  • ostatní.
V § 109 odst. 3 jsou uvedeni zaměstnavatelé, zjednodušeně řečeno ze státní sféry, a do druhé skupiny tedy spadají všichni ostatní. Jsou to zejména podnikatelé, ale patří sem například i občanská sdružení a další nepodnikatelské subjekty. Jelikož se budeme zabývat podnikatelskými cestovními náhradami, můžeme si tedy obě skupina rozdělit na státní sféru (hlava III) a podnikatelskou sféru (hlava II).
Hlavním rozdílem mezi oběma skupinami je výše cestovních náhrad, kterou zákon vymezuje u podnikatelů pouze jako minimální a strop není stanoven (podnikatelé mohou sjednat se svými zaměstnanci takřka jakékoliv cestovní náhrady) zatímco ve státní sféře je stanovena jak spodní tak horní hranice.
Důvodem je snaha nechat subjektům v podnikatelské sféře větší míru volnosti při sjednávání výše náhrad, zároveň však chránit zaměstnance před neúměrným snížením jejich nároků.
Vzhledem k tomu, že cestovní náhrady jsou v praxi velmi často využívány jako nástroj snížení základu daně, je v zákoně o daních z příjmů uvedeno, že u zaměstnance nejsou předmětem daně pouze náhrady do výše stanovené pro státní sféru. Prakticky to pak znamená, že zaměstnavatel může zaměstnanci proplácet stravné například 1 000 Kč za den, nicméně taková náhrada je pak ale zdaněna jako standardní mzda. Kromě daně je z ní tedy odvedeno i pojistné za zaměstnavatele (34 %), což z hlediska daní není výhodné a v praxi se tak děje zcela výjimečně.
Limit pro státní sféru je pak následně využit i u již zmíněného § 24 odst. 2 písm. k), který stanovuje, jaké náhrady a do jaké výše lze využít i u podnikatelů. Za daňově uznatelné jsou zde považovány jen náhrady do výše uvedené v § 6 odst. 7 ZDP, což je právě výše pro zaměstnavatele ve státní sféře.