Chytrý špičkový marketing.
view counter

Civilizace Inků

view counter

V Jižní Americe najdeme písečné pouště a neproniknutelné pralesy kypící životem. Mezi těmito dvěma extrémy je místo, kde najdeme všechny typy vegetace. Peru bylo sídlem jedné z nejstarších civilizací Nového světa. Ohňová země, daleko na jihu, byla domovem nejprimitivnějších kmenů na světě. Tamější domorodci neměli prakticky žádné společenské organizace, žádné znalosti o zemědělství, tkaní nebo o kovech, neznali hrnčířství a dokonce ani nedovedli tesat kámen.

První obyvatelé se vyskytli v Jižní Americe pravděpodobně před patnácti až dvaceti tisíci lety. Přišli tam zřejmě z Asie přes Behringovu úžinu nebo Aljašku. Během století pronikli jejich potomci k jihu a tak se postupně dostali až do Jižní Ameriky. Tito první přistěhovalci byli na velmi nízké kulturní úrovni. Odívali se kůžemi, lovili zvěř oštěpy a bydleli buď v jeskyních, nebo ve velmi primitivních chatrčích vystavěných pod širým nebem. Potravu jim dávala zvěř, kterou stříleli nebo chytali do pastí, ryby, mušle, plody, bobule a kořínky.

Nejvýznačnějším tělesným rysem jihoamerického Indiána jsou silně vyčnívající lícní kosti a hladké černé vlasy. Jejich pleť je zpravidla bronzové barvy, nos dosti široký a postava střední. Objevení zemědělství, jež začalo pravděpodobně před pěti až osmi tisíci lety, podporovalo civilizační proces ve většině jihoamerických indiánských kmenů. Asi v téže době, kdy začalo zemědělství, bylo vynalezeno také hrnčířství. Také to znamenalo důležitý krok v civilizaci.

 

 

Prvních několik století zemědělské kultury se na Novém světě pravděpodobně pěstovala hlavně bavlna a také se začala pěstovat spousta nových rostlin, mezi nimi fazole, melouny, ovocné stromy a tabák. Jedním z prvních sociálních výsledků zemědělství bylo seskupování obyvatel v osady.

Nejvyššího rozvoje civilizace na jihoamerické pevnině dosáhlo Peru. Staří Peruánci čili Inkové, věřili v Boha stvořitele, který byl zároveň bohem plodnosti, byl v peruánském náboženství velmi důležitý kult předků. Veliký chrám slunce v Cuzco, hlavním městě Peru, byl nazván „Místo zlata“ podle obrovského množství zlatých ozdob v něm. Vedlejší chrámy byly zasvěceny měsíci, hvězdám, hromu a blesku a duze.

Kolem tohoto oficiálního kultu slunce vznikla silná organizace kněžská. Zvláštní institucí byly panny slunce. Do tohoto řádu vstupovala většina dívek ze vznešených rodů. Ve skutečnosti to byl jakýsi výchovný ústav. Za tři léta, kdy žily úplně odloučeně, se naučily šít a tkát a zároveň se jim dostalo všeobecného vzdělání. Po třech letech v ústavě se většina dívek vdala za vznešené členy společnosti.

Vedle řádových kněží existovaly společnosti věštců, kteří předpovídali budoucnost podle hromad kukuřice, chlupatých noh tarantulí, podle letu ptáků nebo vnitřností zvířat, obětovaných na oltáři. Někteří členové vznešené společnosti byli vychováváni ve zvláštních seminářích. Tam se učili dějinám, mravovědě, náboženství a občanským povinnostem. Stávali se pak z nich vůdcové lidu. Dětem nižších tříd se nedostávalo žádné výchovy, kromě poučení v zemědělství a v domácnosti, kterého se jim dostalo od rodičů. Taková byla politika Inků, kteří s oblibou říkali, že vyšší vzdělání nepatří lidu, poněvadž povinnost vládnout nepřísluší nižším třídám a vzdělání z nich dělá jen nadutce a lenochy.
(ryp)