Od svých nejmladších let měl ale zdravý zájem o děvčata, avšak ať dělal co dělal, nikam to s děvčaty nedotáhnul. Nyní, když mu již bylo skoro 19, se zdálo vše ještě mnohem obtížnější. Vzpomínal si, jak byl v dětství zoufale zamilovaný do vedoucí místního konzumu, tedy  „Smíšeného Zboží“. Ona byla ovšem vdaná paní, zatím co on jen malý ušák, sotva osmi letý. Lidé to věděli, protože Jirka se se svojí láskou netajil. Pouze jí to nemohl oznámit, to se styděl a červenal jako růže. Že byla vdaná, to ani nevnímal, natož pak aby to byla překážka. Ovšem každý dospělý si ho dobíral, což mu ku podivu  nevadilo. Pocit, který prožíval byl svatý, byl hluboký, byl to jediný pocit o kterém věděl, že je krásný až na věky. Paní ladná obchodnice se na něj vždy hezky usmála a to bylo dost na celý nádherný den. Sedmé nebe bylo místo kam jej svým úsměvem pokaždé poslala.

Ale jak to bývá, po pár měsících se jeho srdce přemístilo jako když proutkem mávne na sestru jeho kamaráda. V tu dobu ovšem ani nevěděl co to láska je. Pouze ji cítil, prožíval a laskal se s ní, jako se laská včelka s krásným, otevřeným květem jabloně. To teplo nitra se popsat nedalo, byl to prostě jeden šťastný chlapec.

Sestře kamaráda bylo určitě už 18 let. Chodila někam do práce a Jirka ji vyhlížíval skoro každý den u zastávky autobusů dovážejících zaměstnance z nedaleké fabriky. Vždy postával nedaleko a dělal, že si hraje s „rybkou“ s tím malým klukovským nožíkem, kterým by jeden ani kus chleba neukrojil. Ona se na něj pěkně usmála, někdy ho i pozdravila: „Ahoj Jirko, copak tu děláš?“a pokračovala v chůzi k domovu. Ani na jeho odpověď nečekala. Jí ani nenapadlo, proč tam Jirka stojí a jeho ani ve snu nenapadlo jí to vysvětlit. Styděl se. Stačilo, že ji horoucně miloval.

A pak přišla Alice, potom Věra, pak zase Pavlína...Jirka měl srdce jako hotel. Místo pro každou. Ale vše se odehrávalo více méně jen v jeho srdci, v jeho mysli. Na dotek její ruky se bál pomyslet a na to, aby to některé přímo řekl, to snad by snesl facku od Goliaše, než k některé přistoupit.

Léta běžela a běžela velice rychle. Po maturitě se nějak nachomýtnul známému od rodičů pod ruce a než se nadál, stál v kádrovém oddělení oné čokoládovny. Dostal bilý plášť a síťtovou čepici a dali ho do přípravny dobrot, které si nikdy před tím nemohl koupit když byl kluk a to je třeba zdůraznit, že čokoláda byla jeho sen hned po lásce k jeho sladké Andělce.

Jak se zapracoval, začal si brát čokolády jako každý jiný zaměstnanec. Dokonce jim povolili půl kila měsíčně s tím, že to nahlásili. Jirka poctivě hlásil, nebyl přece zloděj, ale sem tam i nehlásil. Jak si nosil čokolády domů, život se mu začal poznenáhlu měnit. Kouzelná vůně, božská chuť, to bylo povzbuzující štěstí a Jirka se vyžíval jak se jen dalo.

Pak se jednou konečně odvážil nabídnout tabulku své nové lásce Helence. A heleďme se, Helenka se usmála, přijala ji a ledy byly prolomeny. Jirka se rozpovídal, měl dobrý pocit, že jí čokoládou učaroval a příští den ji přinesl novou a pak zase novou. A to tak dlouho než mu její máma vynadala že Helena tloustne jen díky jemu a bylo po lásce. Jeho odvaha ale rostla s denní spotřebou výrobků, které už nikdy nezapomenul sebou nosit, byť šel jen na hřiště. S holkama se začal bavit, špásovat, flirtovat, no přesně tak, jak si to přál. Kluci ho i obdivovali. Býval zakřiknutý, nesmělý, nyní však rozšafný a vynalézavý. Byl to čokoládový Jirka, tak mu začali říkat.

Čokoláda mu přinášela štěstí u žen, u kamarádů, jeho sebedůvěra rostla geometrickou řadou a tak se stalo, že se po letech snažení konečně dozvěděl od Majky z dolního konce jak se dělají děti. Nebo spíš nedělají. Skoro s ním otěhotněla. Jen vteřinka a byl by tatínkem, jenže Majka byla chytrá a zkušená. Byla o 2 roky starší od Jirky a jen díky tomu se Jirkovi nepodařilo udělat z Majky maminku. Odhodila ho když už, už se Jirka chtěl tím tatínkem stát, nu i  když Jirka pozbyl ten poslední slastný pocit uspokojení, po čase tomu byl rád. Majka by ho stejně nechtěla napořád a on ji také ne. Ale zkušenost je zkušenost a tak byl Majce za to vděčný. Jedna noc s ní byla nocí opakovaných pokusů o otcovství, jenže Majka vždy věděla jak mu v jeho snažení zabránit. Velmi hodná holka.

Pak to přišlo, Jirka šel za vesnici na družstevní natrhat kukuřici. Nedaleko potoka co protékal za vesnicí se zastavil a náhle přestal dýchat . Stála na břehu potoka. Byla štíhlá, vlasy dlouhé, šaty bílé, mohla to být docela dobře víla. Jirka stál jako socha. Díval se na ni a nevěřil,  že je na této zemi. Takovou krásu dosud nespatřil. Při Jirkově aktivnosti v počtu zamilovaností by se dalo říct, že lecjakou už ten kluk viděl. Ale takovou ještě ne. Určitě ne.

Kdo neví co je štěstí, nemůže pochopit. Kdo nemiloval a lásky nepoznal, nemůže to pochopit. Kdo se jen o práci stará a lásku nezná, ten to už vůbec nemůže pochopit. Lidé často nevěří na lásku na první pohled a přece existuje. Je to kouzelnice, kterou nedokážete rozpoznat, nechodí po horách, ba jen po lidech. Po lidech, kteří nevědí co je potkalo a přece ji bez reptání přijmou. Srazí vás na kolena, zastaví vám dech, zamlží vaše oči, nadme hruď...je to kouzelnice kterou nelze popsat, jelikož je neviditelná, nepopsatelná, nezvaná a přece tolik vítaná. Je to paní láska, láska na první pohled. A tak se stalo, že Jirka našel co hledal.

Jirka k ní přistoupil a hlesne: „Ahoj, já jsem Jirka. Kde jsi se tu vzala?“
Ona se mírně usměje a špetne sladce: „Já jsem Klára, jsem tu na návštěvě u babičky Holoubkové. Znáš ji?“
„Kdo by ji neznal, bydlí jen o pár domů od nás“.
„Co děláš? Studuješ?“
„Ne, pracuji ve fabrice na“....a už vytahoval čokoládu, tu spojenkyni jeho zamilované duše. Doufal, že i tentokrát čokoláda zabre. A zabrala. Klára se na něj podívala jejíma jasnýma očima, tak krásně a tak vřele, že Jirka pohled nevydržel a odvrátil zrak. Ona si čokoládu vzala a dokonce ji hned i rozbalila. Na štěstí pro Jirku to byla její oblíbená značka a tím Jirka vyhrál tohle první kolo..Dozvěděl se, že Klára je z vesnice v Čechách, nikoliv tedy z blízka, že bude u babičky celý týden a že se s Jirkou ráda sejde večer U Klasků v hospodě.  

Sešli se, seděli v koutě hospody, povídali a povídali. Další den se opět sešli, Jirka samozřejmě zase s čokoládou a než byl týden pryč, Jirka ji miloval. A Klára se do něj také zamilovala. Zda díky Jirkové mužnosti, nebo rozšafnosti..to se nikdo nedozví. Jirka však tajně věřil, že za tím byla ta jeho sladká čokoláda.

Pak se vzali, ani to rok netrvalo. Jejich život byl od té chvíle jen plný štěstí, lásky a čokolády. Jo a tři děti se jim k tomu štěstí narodily. Klára ho neodhazovala jako Majka. Jirka se svojí práce rovnež nikdy nevzdal, Kláru naopak přestěhoval k nim do vesnice a nosil jí čokolády každý den a nosí je dodnes. Ale co to povídám, teď už ne, Jirka je v důchodě, ale s Klárou jsou stále šťastni. Kdo by tomu jen věřil jaké divy nadělá mléčná čokoláda?

Frank Krejčí

Převzato z http://frankkrejci.blog.idnes.cz/
 

Doporučuji...         http://www.vontauber.com