ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Minulé životy, reinkarnační teorie, regresní terapie

view counter

Mnoho lidí se zajímá o minulé životy. Nejen o své, ale i jako o jeden z principů bytí. Na druhou stranu nejsou ani výjimečné názory typu – proč bych se o to zajímal, když vím, že to neexistuje. Tato problematika je natolik široká, že není možné se v jednom článku věnovat všem aspektům, takže se v následujícím textu budu věnovat pouze některým z nich.

Na otázku existence vědomí (duše) mimo rámec jednoho života, který prožíváme, jsou v podstatě tři základní názory, které uvedu ve zjednodušené a snadno srozumitelné podobě:

1) Žijeme jen jednou, před narozením a po smrti nemáme žádnou existenci – materialistické pojetí.

2) Žijeme jen jednou, před narozením nemáme žádnou existenci a po smrti existujeme ve změněné formě věčně (například v ráji, očistci, či pekle) – pojetí hlavních tak zvaně monoteistických náboženství (judaismus, křesťanství, islám).

3) Žijeme mnoho životů, vědomí (duše) se převtěluje (reinkarnuje) – pojetí většiny tzv. východních náboženství i některých filosofických směrů.

Ze všech mých textů je zřejmé, že jsem zastáncem pojetí pod bodem tři a pokusím se zjednodušeně vysvětlit, jakým myšlenkovým postupem jsem došel k tomuto závěru. Dle mého názoru je toto pojetí nejlogičtější a nejspravedlivější (což asi není úplně nejpřesnější pojem).

1. Materialistické pojetí chápe život jako jednu jedinou existenci vědomí odvozenou od existence těla. Nezáleží na tom, jakým životem žijeme, kolika lidem jsme způsobili utrpení nebo prospěli. Bez ohledu na způsob života smrtí vše končí. Žádná spravedlnost neexistuje.

2. Druhé pojetí nám známé nejvíce z křesťanství je již spravedlivější, protože náš způsob života je určující pro naši věčnou existenci po smrti. Neexistuje však žádná možnost nápravy. V rámci tohoto pojetí však existují názory a teorie, které už k nelogičnosti a nespravedlností mají docela blízko. Jedním z příkladů je to, že nepokřtěné děti se nemohou dostat do ráje, přestože hřích dokonce ani spáchat nemohly. Některé varianty dokonce připouštějí, že zavraždění co největšího počtu nepřátel (zejména náboženských) je tou nejlepší cestou do ráje.

3. Třetí pojetí předpokládá mnoho životů a dle způsobu předchozích životů jsou určeny naše následující životy. Velmi zjednodušeně řečeno ten princip, který jsme umožnili prožít druhým bytostem, si v následujících životech prožijeme sami. Pokud jsme působili druhým bytostem utrpení, prožijeme si ho i my, když jsme lidem osud zpříjemňovali, je osud i nám zpříjemňován.

 

Po tomto úvodu se budu věnovat již jen reinkarnačnímu pojetí, a to některým jeho aspektům.

V průběhu vývoje dítěte před narozením a při narození jsou do archivu naší nevědomé paměti (jedná se o určitou myšlenkovou konstrukci a nelze to takto chápat doslova) nahrány pouze informace o těch inkarnacích, které mají určitou spojitost s naší současnou inkarnací. Proto v těchto inkarnacích jsme si často podobní a jednáme v souladu s určitými myšlenkovými vzorci. Paralelně existující inkarnace (čímž jsou myšleny i minulé inkarnace), ve kterých naše myšlenkové vzorce jsou diametrálně odlišné, jsou do archivu naší nevědomé paměti nahrávány jen výjimečně. Proto se jeví určitá konzistence našich jednání v různých inkarnacích. Často také mají tyto inkarnace časové návaznosti na současnou inkarnaci.

Velká většina normálních dětí s e nerodí s e zablokovanými čakrami. Karmické následky, které si duše přináší do nového života – inkarnace se projeví až v souvislosti s jakoby nahodilými událostmi, které rezonují s karmickými příčinami z předchozích životů. Tyto rezonanční činy či události pak fungují jako spouštěcí mechanismus zablokování čaker či jiných problémů, a to nejen zdravotních, ale i tak zvaně osudových.

Pokud se snažíme odstranit zablokování čaker či jiné problémy tak zvaným čištěním rezonančních událostí současného života, nedochází ve velké většině případů k pochopení podstaty a příčiny karmických důsledků a efekt takovéhoto „léčení“ je obdobný jako efekt prášku proti bolesti – pomáhá, ale neléčí – neřeší příčinu. Málokdy se pouze touto formou podaří, aby dotyčná bytost pochopila „nesprávnost“ svého konání v předchozích životech spočívající v tom, že svým jednáním působila utrpení jiným bytostem tak, že si utrpení prožije na vlastní kůži. Toto prožití včetně (či zejména) emocí s tím spojenými umožní pochopit, v čem spočívala nesprávnost jejich jednání vůči druhým bytostem a tím i pochopení, proč tak již příště nekonat.

Pokud si však pouze emočně prožijeme rezonanční událost v tomto životě, která bývá většinou emočně nepříjemnou zkušeností, aniž si emočně prožijeme, že jsme se k druhým bytostem chovali v předchozích životech obdobně, nedochází k vyčištění karmických příčin našich současných problémů. Dokonce může u někoho vzniknout pocit oběti, protože v bezprostředně předcházejícím životě mu bylo ubližováno, který dotyčného může dovést ke zcela nesprávným závěrům a opakování „chyb“ z minulosti.

 

Život není vždy jen o posunu, je možné i jen tak si žít

Některé tak zvané příjemné inkarnace nebývají z toho důvodu, že by už duše neměla žádné karmické závazky, ale jsou tak zvaně odpočinkové. Pokud se jedná o takovouto odpočinkovou inkarnaci, není závažných důvodů, proč by se člověk musel snažit za každou cenu se někam posunout. Život se také dá prostě jenom žít. Jedná se o pohled z určité úrovně poznání. Na co je vždy možno se zaměřit je to, aby člověk zbytečně netrpěl a samozřejmě nepůsobil vědomě utrpení druhým bytostem. Utrpení je náš individuální emoční vztah k prožívané realitě, a tak se tento náš emoční vztah dá kontrolovat. Někdy (a soudím, že bohužel dost často) je utrpení naprosto zbytečné vzhledem k prožívané realitě. Pocit utrpení je vždy zcela subjektivní a ostatní jej nemusí vůbec chápat a takovémuto člověku je možno pomoct, pokud pomoc bude chtít a bude ji přijímat.

Bohužel mnoho lidí na nevědomé úrovni má pocit, že si utrpení vzhledem ke svému chování v minulých životech zaslouží a často si ho sami způsobují. Tato podvědomá touha mnoha lidí trpět je ještě ke všemu podporována většinou náboženských směrů, kde ideologie utrpení je dominantou jejich učení (viz ukřižování Krista nebo rčení koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje).

Odčinění „hříchů“ vlastním utrpením vytváří bludný kruh. Vlastní utrpení přitahuje k trpícímu někoho, kdo utrpení způsobuje, čímž se roztáčí další kola karmických závislostí. Vytváří se další generace těch, kteří budou v dalších životech podvědomě vyžadovat utrpení. Abychom se dostali z tohoto bludného kruhu, je nutno pochopit principy fungování karmy, pochopit, která naše vlastní jednání vedla k utrpení druhých.

 

Omnia vincit amor – všechno přemáhá láska

Jediná cesta k odčinění „hříchů“ je zjednodušeně láska a pomoc druhým. A tato cesta začíná odpouštěním všem těm, kteří nám dle našeho soudu ublížili. Pochopením této skutečnosti alespoň částí lidstva by mohlo dojít k podstatné změně celé společnosti.

Kdy činí člověk rozhodnutí a na jaké úrovni? Z filmu Matrix slova vědmy: „Rozhodli jsme se dávno a jsme tu proto, abychom pochopili“. Pochopení je nutno provést v rámci inkarnace – jedná se o emoční pochopení. Po stránce formální logiky rozhodnutí chápeme již před inkarnací. Například emoční pochopení toho, jak jsme se v některých inkarnacích chovali k jiným bytostem a působili jim utrpení. Pochopení toho, abychom nečinili jiným to, co nechceme, aby bylo činěno nám, a nepochybně je velký rozdíl vědět o utrpení druhých bytostí a prožít ho na vlastní kůži. Základní rozdíl je právě v emočním vnímání tohoto utrpení. Stále je potřeba si uvědomovat, že toto chápání a poučení je pouze z jedné úrovně poznání.

 

Cílem je cesta, nikoli vítězství

Z pohledu vyšší úrovně poznání lze chápat, že veškerá minulost, přítomnost i budoucnost v mnoha alternativách je už „napsána“ a my jen koncentrací své pozornosti si vybíráme jednotlivé cesty v rámci daných realit. Obdobně je to v počítačové hře. Tam je také vše již napsáno, není možné realizovat něco, co není v programu, a my si jen vybíráme cestu bludištěm alternativních variant hry, tak jak je nám to programem umožněno. Základním cílem v podstatě každé hry je hra a ne v ítězství. Ne v ždy je jednoduché to pochopit.

Když nás nebude nikdy nic bolet, nebudeme mít žádné potěšení z toho, že nás nic nebolí. Když nebudeme mít nikdy v životě hlad, nepoznáme tu pravou radost z jídla. K procítění zážitku potřebujeme i znalost zážitku opačného. Určitou harmonizační funkci v našem životě, který probíhá relativně klidně a šťastně, pak může hrát vnímání utrpení druhých bytostí. Informace o utrpení druhých nám pomůže vážit si toho, že máme radost ze života. Vztah k objektivní realitě je vždy subjektivní. Z tohoto pohledu se mi zdá nevyvážené pojetí některých tzv. východních náboženství učinit smyslem života nic necítit či nic nechtít. Proč bychom se do této reality potom inkarnovali. Výjimečně se může jednat o touhu duše prožít si absolutně vše, tedy i život bez jakýchkoliv emocí.

Většinou život bez emocí postrádá smysl, a to i bez emocí negativních, protože bez negativních emocí nejsme schopni vnímat ani emoce pozitivní. Emoce vyjadřují náš bezprostřední vztah k hranému příběhu. Utrpení druhých lidí je vždy možno vnímat ze dvou různých úhlů. Za prvé, že si takovýto život (inkarnaci) sami vybrali, a za druhé náš emoční vztah k utrpení druhých. Nejvíce to zřejmě platí v případě, že utrpení druhých způsobujeme my. To, že si v rámci svých karmických zatížení vlastní utrpení vybrali, nezbavuje nás, pokud toto utrpení zapříčiníme, karmických následků.

 

Pochopení minulosti pomáhá jít vstříc budoucnosti

Regresní terapie vychází právě z reinkarnační teorie. Při správně provedené regresní terapii (rozpomínání na minulé životy, přesněji řečeno přenesení koncentrace vědomí do minulých životů – jiných stádií vývoje vědomí / duše/) nemusí dojít ke změně tak zvané minulosti v představách člověka, ale ke změně postoje bytosti k této minulosti. Záměrně uvádím bytosti a ne člověka, protože se nemusí jednat vždy o inkarnace do člověka.

Při provádění regresní terapie je vhodné se zaměřit na změnu postoje bytosti k té situaci v minulosti, která má vztah k problémům, které má člověk v současnosti. Zdůrazňuji, že by se mělo jednat o změnu postoje té bytosti, která prožívá minulost. Proto je dost často nezbytné pochopit, proč k takovéto situaci došlo, což většinou znamená vrátit se při terapii i do období předcházejících této situaci (většinou předchozího života). Považuji za důležité propracovat se zejména k životům a situacím v nich, kdy jsme druhým bytostem působili utrpení, abychom plně pochopili odpovědnost za své činy a následky, které tyto činy mají nejen pro druhé, ale i pro nás. Když člověk plně pochopí, co je skutečnou příčinou vzniku většinou z našeho pohledu nepříjemné situace v tomto či minulém životě, dokáže mnohem snadněji a kvalitněji změnit svůj vztah k této situaci.

Pro lepší pochopení je nutno si znovu uvědomit, že není nic jiného než Vědomí, takže je pochopitelné, že změna postoje, tj. změna vztahu bytosti k „realitě“ je změnou reality. Pro lepší srozumitelnost se to pokusím ukázat na příkladu: Když hráč hraje na počítači hru, vnímá hru jako virtuální realitu a je v tomto případě zcela nepochybné, že vůbec není rozhodující vlastní hra (její úroveň, kvalita, průběh ani výsledek), ale jen a pouze vztah hráče ke hře, kterou hraje. Po skončení hry zůstane jen a pouze vztah hráče k ukončené hře v jeho paměti, ať už se jedná o emociální nebo intelektuální vjemy.

Obdobně by se dalo říct, že rozhodujícím pro bytost je její vztah k realitě, která je vždy pouze virtuální. Z určitého zorného úhlu by se tedy dalo říct, že člověk není ničím jiným než svými vlastními vztahy k virtuální realitě. Pokud tedy dojde ke změně některého vztahu, dojde i ke změně vědomí. Otázkou zůstává, která je ta správná regresní terapie. Zde bohužel mohu nabídnout pouze definici v kruhu, protože správná je ta terapie, jejímž výsledkem je právě změna postoje bytosti k určité skutečnosti či události, ať už tomu budeme říkat minulost, současnost či budoucnost. Velmi důležitou roli hraje terapeut a bojím se, že ne každý, kdo pracuje jako regresní terapeut (či dokonce si s tímto fenoménem jen „hraje“) si plně uvědomuje odpovědnost s tím spojenou.

Významnou výhodou dobrého terapeuta je schopnost napojit se na události a minulé životy, které mají souvislost s obtížemi toho, kdo se regresní terapii podrobuje. Podstatně to tuto metodu a její účinky urychluje a zvyšuje její účinnost. V některých případech již samotné seznámení se s obsahem minulých životů a významnými událostmi má terapeutické účinky i bez provedení obvyklého způsobu regrese.

Miroslav Zelenka
www.miroslav-zelenka.cz