Chytrý špičkový marketing.
view counter

Obránce hradu vyděsil meteorit

view counter

Nad říčkou Lietavou na dohled Žiliny se už skoro 800 let tyčí mohutné a pyšné hradby, věže, zdi a paláce Lietavského hradu. Své jméno dostal po bohyni Ladě (někdy také uváděné jako Letava).

Toto staroslovanské božstvo mělo tady na strmých skalách podle pověstí svou svatyni. Jméno hradu mělo vzniknout tak, že se sem slétaly čarodějnice, aby oběťmi uctily svou bohyni Ladu, a ty také vytesaly název Lietava na skálu pod hradem. Každopádně při průzkumu 7. září 1969 byly objeveny runové nápisy na západní straně hradních skal, a to pět až sedm metrů nad úrovní nádvoří (na ploše 250 x 200 cm). Runy jsou dodnes skoro tři centimetry hluboké a říká se o nich, že úspěšného kryptologa nebo badatele, kteří je rozluští, dovedou až ke starému pokladu.

 

Záhadné nápisy

Část textu se podařilo už rozluštit a zní: „Pohleď Thoru, vláhu z nebes vylej.“ Odborníci se domnívají, že k původně keltskému, nestaršímu, nápisu se zleva přidělal novější germánský runový náboženský text a vpravo od něj pak ještě mladší dánská varianta písma legendárních Vikingů - futhark. Soudí se, že nápisy jsou součástí dávno zaniklé svatyně Vikingů - Normanů (Seveřanů), ale doposud se nepodařilo shromáždit další důkazy, že je na Lietavě byli Vikingové. Možná jsou dokladem přítomnosti nějakého primitivního germánského kmene v okolí slovenské Žiliny, možná Kvádů. V údolí pod hradem totiž vedla už za časů řeckého cestovatele a geografa Ptolemaia známá Jantarová stezka z Aquileya (poblíž Terstu) na pobřeží Baltu v dnešním Polsku. Záhada tedy dál čeká na své rozluštění.

 

Na skále kdysi stála tvrz

Není to však jediná zajímavost, která se vztahuje k Lietavě. Dnešní hrad totiž navíc ani není nejstarší pevností, která tu kdy na skále stála. Ještě před ním zde stála převážně dřevěná tvrz, která ale padla v roce 1241 v plen Tatarům po porážce Uhrů. Na stejném místě pak brzy vyrostl zbrusu nový hrad. V polovině 14. století dostal sídlo a panství za válečné úspěchy v Itálii Štefan Bebek z Plešivce, ovšem jeho potomkům byla Lietava zabavena a teprve, když si získali přízeň císaře Zikmunda za svou účast v bojích proti husitům, jim král panství vrátil.

 

Králův vyslanec výprask nepřežil

Král Matyáš Korvín hrad v roce 1475 věnoval dalšímu známému válečníkovi Petru Kinižimu, jehož erb se dodnes zachoval na nároží vysoké obytné věže „Nebojsa“. Kiniži nechal na hradě vykopat vlastní studnu s rekordní hloubkou 104 metrů a jeho následovníci zde už počátkem 16. století vyráběli střelný prach. V té době měly Uhry dva krále - Rakušana Ferdinanda I. a Poláka Jana Zápolského. V občanské válce stáli majitelé Lietavy Petr a Mikuláš Kostka na straně Jana Zápolského, a proto museli během deseti let dvakrát vzdorovat obléhání.

Tři sta mužů posádky a několika děl si však s útočníky pokaždé poradilo, a tak se o hradě začalo říkat, že je nedobytný.

Poslední pokus obsadit ho - už bez použití zbraní, jen s úředním razítkem - skončil pro Ferdinandovi lidi strašlivým výpraskem. Kroniky vyprávějí, že Mikuláš Kostka nechal králova vyslance Jana Lukáče a jeho úředníky na louce před hradem seřezat dřevěnými tyčemi tak, že Lukáč zemřel. Císař Ferdinand na to zareagoval okamžitým odsouzením Kostky k trestu smrti. Spor však urovnal zemský soudce František Thurzo, který si dělal zálusk na Barboru, dceru hradního pána. A tak jeho tchán Mikuláš Kostka mohl vládnout na svém panství až do smrti.

 

Kámen z nebe způsobil zemětřesení

Pak lietavské panství i s hradem koupil zeť za výhodnou částku a znovu ho opevnil a rozšířil. Podle inventarizačních zápisů měl hrad tehdy skoro 100 místností, 43 děl a v hradních sklepech bylo uskladněno skoro 20 000 litrů kvalitních vín, včetně tokajského. S takovouto podporou obránci Lietavy hravě odrazili v roce 1605 útok hajduckých povstalců.

O dva roky později, přesně 27. listopadu 1607 v 19.00 hodin, se stala hradní posádka svědkem výjimečného přírodního úkazu - těsně nad hradem přeletěl obrovský meteorit. Po jeho dopadu se celý hrad otřásl jako při zemětřesení. Obsazení hradu kuruci na počátku 18. století bylo pro Lietavu už labutí písní, i když se její posádka vzdala císařskému vojsku bez boje. Od té doby opuštěný hrad jen pustnul.

Petr Blahuš