ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Otazníky kolem referentských vozidel

Řidič referentského vozidla není řidič z povolání, dotyčný zaměstnanec nemá řízení motorového vozidla uvedeno jako druh práce v pracovní smlouvě. Zpravidla jde o způsob přepravy zaměstnance na pracovní cestě automobilem zaměstnavatele. V praxi vzniká ...

view counter
  1. Otazníky kolem referentských vozidel
  2. Hlášení pracovních úrazů
  3. Zařazování prací do kategorií

 

Otazníky kolem referentských vozidel

1.9.2013, JUDr. Eva Dandová, Zdroj: BOZPprofi (http://www.bozpprofi.cz)
Řidič referentského vozidla není řidič z povolání, dotyčný zaměstnanec nemá řízení motorového vozidla uvedeno jako druh práce v pracovní smlouvě. Zpravidla jde o způsob přepravy zaměstnance na pracovní cestě automobilem zaměstnavatele. V praxi vzniká právě kolem této kategorie zaměstnanců řada nejasných otázek. V následujících řádcích si některé zodpovíme.
 
Kdo je řidič referentského vozidla?
Úvodem musíme vyjasnit, že žádný předpis nepoužívá pojem "řidič referentského vozidla″ ani ho nijak nedefinuje. V personální praxi i v praxi BOZP se za řidiče referentského vozidla považuje zaměstnanec, se kterým zaměstnavatel sjednal zcela odlišný druh práce (např. vedoucí zásobování, kontrolní pracovník) a předpokládá, že dotyčný bude v souvislosti s výkonem práce podle pracovní smlouvy nebo podle jmenovacího dekretu při pracovních cestách (které budou časté nebo dokonce pravidelné) využívat vozidlo, které mu poskytne. Často v praxi dochází k tomu, že zaměstnavatel do pracovní smlouvy uvede klausuli "zaměstnanec souhlasí s řízením referentského vozidla″ a na základě tohoto ujednání dovozuje, že řízení motorového vozidla je plnohodnotnou součástí pracovní náplně a sjednaného druhu práce. K této otázce však nelze přistupovat stejně jako k pracovní smlouvě, v které dal zaměstnanec zaměstnavateli předchozí souhlas s vysíláním na pracovní cesty.
Řidiče referentských vozidel musíme důsledně odlišovat od zaměstnanců, kteří mají sjednáno řízení motorového vozidla v pracovní smlouvě nebo v dohodě o práci konané mimo pracovní poměr. Zaměstnanec, který má sjednáno jako druh práce řízení motorového vozidla (je lhostejné, o vozidlo jaké kategorie se jedná) je řidič. Nakonec i zaměstnanec, který má v pracovní smlouvě sjednáno jako druh vykonávané práce např. dealer-řidič je řidič a zaměstnavatel mu ukládá úkoly a povinnosti jako každému jinému řidiči a z hlediska BOZP nevzniká žádný problém s pracovnělékařskými prohlídkami, se školením těchto řidičů, ani se zajištěním BOZP těchto zaměstnanců.
Není také ani vyloučeno, aby zaměstnavatel stanovil oprávnění k řízení motorového vozidla jako požadavek na výkon funkce, sjednaného druhu práce a v případě, když by jej zaměstnanec neměl či ztratil, zaměstnavatel by s ním rozvázal pracovní poměr výpovědí. I v těchto případech se jedná o zaměstnance - řidiče, a zaměstnavatel s ním tak musí zacházet.
Druhý ZP dokonce umožňuje, aby zaměstnavatel - v případech, kdy předpokládá, že zaměstnanec bude při své práci běžně využívat automobil zaměstnavatele - se zaměstnancem sjednal další pracovněprávní vztah (pracovní poměr nebo dohodu o pracovní činnosti) na řízení motorového vozidla. Zaměstnanec pouze nesmí v dalším základním pracovněprávním vztahu  u téhož zaměstnavatele vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny. Počet pracovněprávních vztahů tedy mezi jedním zaměstnancem a jedním zaměstnavatelem není omezen, jediné faktické omezení představuje to, že den má pouze 24 hodin a to, že zaměstnavatel musí mít u těchto zaměstnanců dvojnásob na paměti hledisko BOZP.
Zákoník práce vůbec neřeší případ, kdy zaměstnavatel zaměstnanci poskytuje jako tzv. vedlejší plnění zaměstnanci motorové vozidlo pro služební i soukromé účely (tzv. referentské vozidlo). To je výhradně záležitost zákona č. 586/2006 Sb., o daních z příjmu, který k tomu stanoví, že poskytuje-li zaměstnavatel zaměstnanci bezplatně motorové vozidlo k používání pro služební i soukromé účely, považuje se za příjem zaměstnance částka ve výši 1 % vstupní ceny vozidla za každý i započatý kalendářní měsíc poskytnutí vozidla.
Z těchto všech důvodů někteří autoři zastávají názor, že řidiči tzv. referentských vozidel nemají právní povinnost tato vozidla řídit a že pro účastníky pracovněprávního vztahu je závazný sjednaný druh práce a že tento nelze překračovat, nejde-li o dohodnutou změnu pracovní smlouvy nebo o převedení na jinou práci. Podle názoru autorky to nelze tak kategoricky tvrdit, protože řada zaměstnanců v dnešní době automobil ke své práci nezbytně potřebuje. Je nepopiratelné, že je to ale vážný problém, protože většina zaměstnavatelů a zaměstnanců v praxi tyto právní nuance a jejich dopady nedomýšlí.
Problematika řidičů referentských vozidel, tedy zaměstnanců, kteří nemají řízení motorového vozidla sjednáno jako druh práce v pracovní smlouvě, ale přesto běžně v rámci pracovní doby řídí motorové vozidlo, není nakonec ani řešena judikaturou. Přesto těchto případů se v praxi vyskytuje značné množství.
 
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu
Podle zákoníku práce platí obecná zásada, že zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Tato zásada byla vložena již do starého ZP na základě dvou judikátů Vrchního soudu v Praze  a Nejvyššího soudu.
V praxi je velice důležité, aby vedoucí zaměstnanec dal zaměstnanci jasné a srozumitelné pokyny ohledně pracovní cesty, zejména ohledně nástupu na pracovní cestu, doby jejího trvání a použití dopravního prostředku, příp. i ubytování. Novinkou ZP je výslovná povinnost zaměstnavatele předem písemně určit podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování. Přitom musí zaměstnavatel přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance. Pouze v případě, že to vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši je nezpochybnitelné, se povoluje, že písemná forma cestovního příkazu se nevyžaduje, pokud na ní netrvá zaměstnanec.
Tato zásada je velice důležitá z hlediska BOZP, z hlediska prevence rizik. Pracovní úraz definuje zákoník práce jako poškození zdraví zaměstnance, k němuž došlo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Plněním pracovních úkolů je mimo jiné činnost, která je předmětem pracovní cesty a pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce, s tím že zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na pracovní cestu jen na základě dohody s ním a že zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.
Z uvedeného vyplývá, že úraz na pracovní cestě je úrazem pracovním. Proto i v případě zaměstnanců řidičů referentských vozidel platí, že když je zaměstnavatel vyšle na pracovní cestu a oni utrpí úraz, jedná se o úraz pracovní. A toto musí být základní hledisko každého zaměstnavatele, protože on je odpovědný za vznik pracovního úrazu a on je odpovědný za dodržování BOZP. Zaměstnavatel se následně nemůže zprostit odpovědnosti za pracovní úraz tím, že nevěděl, že zaměstnanec trpí chorobou, která je v rozporu se způsobilostí k řízení motorových vozidel. 
 
Vstupní lékařská prohlídka
Při uzavírání pracovního poměru se zaměstnanci, kteří mají řídit tzv. referentské vozidlo vzniká v praxi otázka, jak je to se vstupní lékařskou prohlídkou. Zvažuje se, zda má zaměstnavatel právní povinnost vyslat zaměstnance, který má řídit referentské vozidlo na pracovnělékařskou prohlídku nebo zda tak činit nemusí s ohledem na fakt, že dotyčný nemá řízení motorového vozidla sjednáno jako druh vykonávané práce.
Nový zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách stanoví, že jde-li o osobu ucházející se o zaměstnání, postupuje se při posuzování její zdravotní způsobilosti k práci obdobně jako při posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnanců v rámci pracovnělékařských služeb.
Když bychom přijali názor, že se povinnosti zaměstnavatele na úseku BOZP vztahují výlučně k zaměstnancům v některém z pracovněprávních vztahů a že řidič referent nemá řízení se zaměstnavatel sjednáno jako druh práce, pak bychom udělali jednoduchý závěr - tito zaměstnanci lékařské prohlídky nemusí mít.
Problém je ale složitější, u zaměstnanců řidičů referentských vozidel zaměstnavatel dopředu ví, že jim bude v rámci vysílání na pracovní cesty poskytovat referentské vozidlo a že řízení motorového vozidla je riziková činnost. Proto zaměstnavatel nemůže riskovat, že dohodne řízení referentského vozidla se zaměstnancem zdravotně nezpůsobilým. Uvedené platí dvojnásob v případech, kdy zaměstnavatel stanovil řízení motorového vozidla jako požadavek výkonu sjednané práce.
Podle § 15 vyhlášky č. 79/2013 Sb. o pracovnělékařských službách platí, že zaměstnavatel musí lékaři pracovnělékařské péče na žádance mimo jiné uvést údaje o pracovním zařazení zaměstnance nebo údaje o předpokládaném pracovním zařazení osoby ucházející se o zaměstnání, dále údaje o druhu práce, režimu práce, o rizikových faktorech ve vztahu ke konkrétní práci, míře rizikových faktorů pracovních podmínek vyjádřené kategorií práce podle jednotlivých rozhodujících rizikových faktorů pracovních podmínek. Pokud tedy zaměstnavatel předpokládá, že dotyčného zaměstnance bude pravidelně vysílat na pracovní cestu a že bude řídit motorové vozidlo (byť to nebude mít expresis verbis uvedeno v pracovní smlouvě), měl by posouzení zdravotního stavu orientovat i na posouzení tohoto rizika.
Nakonec zaměstnavatel musí sám sebe také chránit a nemůže připustit, aby dohodl řízení motorového vozidla se zaměstnancem zdravotně nezpůsobilým k řízení. To pak platí dvojnásob v případě řidičů starších, zejména po 60 roce věku. 
 
Školení řidičů referentských vozidel
Školení o právních a ostatních předpisech k zajištění BOZP je jednou ze základních povinností zaměstnavatele na úseku BOZP. Zaměstnavatel musí zajistit  zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění BOZP a pravidelně ověřovat jejich znalost a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování.
Povinnost zaměstnavatele pravidelně zaměstnance školit má bezprostřední legislativní i obsahovou vazbu na povinnost zaměstnavatele seznámit fyzickou osobu před uzavřením pracovní smlouvy s povinnostmi, které vyplývají ze zvláštních právních předpisů vztahujících se k práci. Toto ustanovení na tuto povinnost navazuje a ukládá zaměstnavateli plnit ji vůči všem zaměstnancům nejen při nástupu do práce, ale i při změně  pracovního zařazení nebo druhu práce atd.  Jakým způsobem je tato povinnost plněna, se v praxi nejčastěji ukazuje zase při řešení odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz, kdy se zvažuje, do jaké míry se může zaměstnavatel ze své odpovědnosti deliberovat s poukazem na to, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění BOZP, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
Odpovědnost za stanovení obsahu a četnosti školení o právních a ostatních předpisech k zajištění BOZP a způsob ověřování znalostí zaměstnanců stanoví výhradně zaměstnavatel. Žádným předpisem není stanovena ani četnost ani nějaké formální či obsahové náležitosti. Případy, kdy školitelé vydávají pro řidiče referentských vozidel tzv. průkazky je zvyk z minulých dob, který nemá žádnou oporu v zákoně.
Je však nesporné, že na řidiče referentských vozidel se žádné povinné školení o dopravních předpisech prováděné zaměstnavatelem nebo jiné přezkoumání jejich odborné způsobilosti nevztahuje, protože tyto povinnosti zaměstnavatele se vztahují výlučně k zaměstnancům řidičům.
Většina zaměstnavatelů však až tak dalece tyto nuance nerozlišuje a nedomýšlí důsledky. Proto autorka doporučuje, aby zaměstnavatel školil každého, kdo byť občas řídí na pracovní cestě motorové vozidlo s ohledem na možná rizika. Těžko se můžeme dovolávat toho, že řidič referentského vozidla není řidič z povolání a že zaměstnavatel s ním nedohodl řízení vozidla jako druh práce v pracovní smlouvě. V konkrétním případě by se to muselo důkladně vyšetřit, protože jednou zaměstnavatel se zaměstnancem výkon této činnosti nějakým způsobem dohodl, třeba jen konkludentně, a pak platí, že zaměstnavatel plně odpovídá za BOZP při všech činnostech, které pro něj zaměstnanec vykonává. 
Závěr: v praxi je třeba důsledně rozlišovat zaměstnance řidiče a zaměstnance řidiče referentských vozidel a to jak z hlediska lékařských prohlídek tak z hlediska školení. Nelze také srovnávat předpisy týkající se řidičů z povolání s předpisy pracovněprávními. Nicméně každému zaměstnanci při každé činnosti je třeba zajistit BOZP, poučení, školení apod. To platí dvojnásob o řidičích referentských vozidel, neboť jde o velice rizikovou činnost.
 
 
 
 

Hlášení pracovních úrazů

27.7.2013, JUDr. Eva Dandová, Zdroj: BOZPprofi (http://www.bozpprofi.cz)

Dotaz:

Musí se podle § 4 odst. 1 NV č. 201/2010 Sb., hlásit všechny úrazy, i takové, které nevyžadují lékařské ošetření (drobná poranění, apod.)? Musí být tato hlášení prokazatelná, aspoň emailem?

Odpověď:
Na Váš dotaz je jednoduchá odpověď: úřadům uvedeným v § 4 nařízení vlády č. 201/2010 Sb., o způsobu evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, se hlásí pouze pracovní úrazy, z kterých se bude později vyhotovovat záznam o úrazu, tj. pracovní úrazy s pracovní neschopností delší než 3 dny - viz § 105 odst. 3 ZP.
Povinnost ohlásit pracovní úraz (§ 4 NV č. 201/2010 Sb.) a zaslat záznam o úrazu (§ 6 a § 7 NV č. 201/2010 Sb.) je uvedena v § 105 odst. 4 ZP a toto ustanovení navazuje na § 105 odst. 3 ZP, kde je definice pojmu pracovní úraz pro účely evidence a statistiky. To je požadavek evropské statistiky tzv . EUROSTATU, který vyžaduje, abychom evidovali pouze úrazy s pracovní neschopností delší než 3 dny.
Ostatní úrazy si pouze zaměstnavatel pro své účely zaznamenává v knize úrazů a nikam je nehlásí. V případě, že z nich je požadováno např. bolestné (to bývá např. v případech zlomených rukou, kdy zaměstnanec chodí dále do práce), tak zaměstnavatel použije jako doklad pro pojišťovnu výpis z knihy úrazů.
 
 
 
 

Zařazování prací do kategorií

25.8.2013, JUDr. Anna Janáková, Zdroj: BOZPprofi (http://www.bozpprofi.cz) 
 
Dotaz:
Jaký má být správný postup zaměstnavatel při zařazování zaměstnanců do II. kategorie nerizikové, když není tento zaměstnavatel odborníkem z hlediska možných rizik, ale má podle zákona toto zařazení provést, a tak za něj odpovídat, protože takové zařazení pak pouze oznamuje hygienické stanici.

Odpověď:
Zaměstnavateli na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ukládají právní předpisy i řadu odborných povinnosti. Ohledně některých zákon přímo stanoví povinnost využít k plnění určitých povinnosti odborných služeb a tuto možnost má zaměstnavatel i v případech, kdy tak zákon výslovně neukládá. Při zařazování prací do kategorie zaměstnavatel může využít zejména odborné služby:
-> osoby odborně způsobilé v prevenci rizik (ust. § 9 zák. č. 309/2006 Sb.),
-> poskytovatele pracovnělékařských služeb (ust. § 2 písm. b) bod 9 vyhlášky č. 79/2013 Sb.),
-> autorizované osoby podle ust. § 83a zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, která má osvědčení o tom, že může provádět měření intenzit hluku, vibrací a neionizujícího záření pracovním prostředí,  dále může provádět zjišťování a měření intenzit osvětlení a mikroklimatických podmínek a koncentrací prachu a chemických škodlivin v pracovním prostředí, a biologické expoziční testy a vyšetření v oboru genetické toxikologie, fyziologie a psychologie práce.
Orgány ochrany veřejného zdraví dohlíží na zařazování prací do kategorií a mají oprávnění jej měnit (ust. § 37 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb.) a to nejen na návrh zaměstnavatele ale i z vlastního podnětu.  Orgán ochrany veřejného zdraví je příslušný oprávněn rozhodnout o
a) zařazení práce, o níž má zaměstnavatel za to, že je prací první nebo druhé kategorie, do vyšší kategorie,
b) tom, že práce druhé kategorie je prací rizikovou,
c) tom, že práce dosud zařazené do třetí nebo čtvrté kategorie již nejsou pracemi této kategorie,
d) tom, že práce druhé kategorie již není prací rizikovou.
Pokud by tedy zaměstnavatel nezařadil práci do správné kategorie, má orgán ochrany veřejného zdraví zákonné nástroje, jak to napravit.