ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Paralelní svět


view counter

Družicová fotografie severního pólu, kterou pořídil v roce 1968 satelit ESSA 7, šokovala vědecký svět. Namísto severního pólu se na foto grafii objevila obrovitá okrouhlá černá díra. Za stánci na první pohled nesmyslné teorie, že svět je uvnitř dutý, zajásali. Získali konečně pádný důkaz stmelující jejich argumenty. Ortodoxní vědci mlčeli a mlčí dodnes, fotografie s černou dírou nebyla nijak vědecky vysvětlena. Oficiální věda raději vždy mlčí tam, kde nedokáže spolehlivě odpovědět.

O existenci paralelního světa, v němž existují jiné civilizace, se už napsalo hodně, ale málokdy věrohodně a už vůbec nikdy s pádnými důkazy. Známý polárník Richard Byrd (autor knihy Sám a sám), který v roce 1947 přelétával severní pól, se údajně dostal se svým letounem do jakéhosi časoprostorového pytle, takže namísto nad pustou a bílou plání přeletěl více jak dva tisíce kilo metrů nad zelenou oblastí s říčkami, jezery, pralesy a nebývale rozmanitou vegetací. Byrd tuto pevninu označil za nedotčený pozemský ráj, v němž snad jednou bude člověku dopřáno žít. Byrd údajně netušil, jak se do tohoto světa dostal, a neměl ani zdání, jakým způsobem tento záhadný svět opustil. Nevěděl, zda letěl uvnitř zeměkoule, anebo se vznášel na „klasickém“ pozemském nebi.

Teorie o paralelním světě, který se nachází v jiných časoprostorových dimenzích nedaleko nás, přinášeli nejrůznější fantastové už v minulých stoletích. Po výskytu UFO se objevila teorie, že létající talíře pocházejí právě z paralelního světa. Tyto teorie vysvětlovaly fakt, že UFO nemizí v kosmickém prostoru, ale doslova se ztrácejí v záhadném časoprostoru, což nesčetněkrát stvrdily radiolokátory. Záhadný časoprostor, v němž lze nadobro zmizet nebo se z něho navrátit, se stal už před tisíciletími inspirací pro mnohé mýty, pohádky a ústně dochované příběhy. Snad každý civilizovaný národ má ve svém kulturním odkazu literárně zpracovaný příběh o tom, jak někdo vstoupil do nitra země či do skály a vyšel odtamtud po mnoha letech se subjektivním pocitem, že tam strávil jen kratičkou chvilku.

Vstupy do paralelních světů se údajně nacházejí poblíž zemských geopatogenních zón. V dnešním Rusku se hned několik seriózních vědců zabývá problematikou záhadného mizení osob do paralelního světa či jejich únosy jeho neznámými obyvateli. Podle moskevského vědce prof. Arkadije Račkovského se propadne do paralelního světa každoročně jen v Rusku několik desítek tisíc osob, které se už nikdy nevrátí zpět. Račkovskij totiž soudí, že obyvatelé paralelního světa s obavami pozorují naše počínání, ve doucí k ničení přírodní rovnováhy Země, a jsou proti nám připraveni zasáhnout např. rozšířením neznámých infekčních chorob, aby nebyl naší ekologickou katastrofou ohrožen i jejich vlastní alternativní svět. Račkovskij si je naprosto jist skutečností, že únosy pozemšťanů do nenávratna sledují výzkumný záměr a že unesení slouží jako pokusné osoby.

Račkovskij nedávno publikoval svou vědeckou práci, v níž cituje mimo jiné i výpověď pětatřicetiletého zemědělského inženýra V. A. Ivanova, který se podle vlastních slov z paralelního světa s jistými potížemi vrátil. Račkovskij analyzuje Ivanovovy intelektuální dispozice hodnotou IQ 135, velkou pozornost věnuje výzkumu Ivanovovy osobnosti a charakterizuje ho jako vyrovnaného introverta, praktického a efektivně myslícího člověka s absencí neurotických a psychotických poruch. Naprosto vylučuje, že by Ivanov naplánoval svoji neuvěřitelnou výpověď, jak by se dalo očekávat od psychopata, který se chce zaskvět v centru pozornosti sdělovacích pro středků. Ivanov Račkovského navíc sám vyhledal a zavázal jej mlčenlivostí o okolnostech, které mu sdělí. Vážil cestu z Celinogradu, města za Uralem, do Moskvy jen proto, aby mu Račkovskij pomohl vysvětlit jeho šokující zážitek. Oba muži spolu strávili několik dnů, Račkovskij získal Ivanovovu důvěru a posléze také souhlas k uveřejnění jeho příběhu.

 

Autentický příběh zážitku z paralelního světa

Ivanov se narodil v malé vesnici nedaleko Pavlodaru na řece Irtyš. Už od dětství měl pocit, že jedno místo, vzdálené asi dvě stě metrů od řeky, kde vedla do nitra země podivná strž, jej ovlivňuje. Kdykoli okolo tohoto místa prošel, propadl posléze horečnatému chvění a v noci pak prožíval strašlivý děs.

Ve zvláštní dětské euforii jej napadalo, že ho toto místo přitahuje silou smrti. Silou, které nelze odolat. Stokrát se zapřisáhl, že se ke strži nepřiblíží, vždy se tam však opět vrátil a prožíval znovu a znovu strašlivý děs. Vystudoval reálku a pak vysokou zemědělskou školu v Omsku. Do rodné vesničky zajížděl vždy o prázdninách a nikdy neopomenul „svoje místo“ znovu navštívit. Děs, který prožíval jako chlapec, se postupem doby proměňoval v úzkostné očekávání, které Ivanov přirovnával k pocitu Odyssea, jehož vábily nebezpečné Sirény. Při tom samozřejmě na dno strže několikrát sestou pil a nenašel tam nic podivuhodného, pomine me-li pocity, které ho zastrašovaly svou intenzitou.

Oženil se, zplodil dva syny a začal pracovat jako zootechnik, později byl zvolen předsedou družstva. „Svoje magické místo“ navštěvoval po každé, když se chtěl vyhnout pocitu nudy, stereotypu, anebo uniknout věčně stejným profesním problémům. Pokaždé zde prožil jakoby pád do propasti a pročistil si duši zvláštním strachem a úzkostí.

Osobní výpověď: „Ten den, co se to stalo, jsem odešel z funkce předsedy družstva. Zmocnil se mě pocit marnosti a tesknoty, rozhodl jsem se, že zajdu ke strži. Stalo se to 10. srpna 1987. Sotvaže jsem sestoupil na dno strže, spatřil jsem zde neuvěřitelné množství vody, snad půl metru i více, přestože už déle než měsíc vůbec nepršelo. Zdálo se mi to podivné. Když jsem sestoupil až dolů, nabral jsem vodu do dlaní v pokušení ji ochutnat. Ucítil jsem podivný zápach a ihned se mi zatočila hlava. Napadlo mě, že jsem se nadechl nějakého plynu, který vychází z nitra země, a dostal jsem strach, že se udusím jako někde v psí jeskyni. Zalapal jsem po dechu a šátral se nahoru, ale nevolnost mě přemohla. Když jsem, se probral, byl jsem zcela šokován. Pamatoval jsem si naprosto přesně vše, co tomuto okamžiku předcházelo, jenže s novou skutečností to nešlo nijak dohromady. Stál jsem v tropické krajině a slyšel jsem podivné výkřiky ptáků, stromy nad mou hlavou měřily více jak sto metrů a vytvářely příjemný slunečník před do tírajícími paprsky. Ptáci, stromy, pestrobarevné rostliny, jaké jsem nikdy v životě neviděl a nesetkal jsem se s jejich obrázky ani v dobách svých studií. Okolo mne létali barevní motýli připomínající spíše ptáky.

Vládlo tam vedro a zřejmě absolutní vlhkost. Bál jsem se pohnout, abych neskončil na dně nějaké bažiny. Pod nohama mi totiž čvachtalo bahno a terén okolo mě byl porostlý až příliš jásavou zelení. Stál jsem a v úžasu civěl na tu nádheru, která neměla obdobu nikde v širém světě. Slunce strašlivě pálilo a přitom nebylo zdaleka v nadhlavníku, ale podivně nad obzorem, který však důkladně zastiňovala zeleň. Obloha nebyla modrá, ale růžová, zdálo se, že hoří jasným plamenem. Byl jsem si jist, že jsem se ocitl na jiné planetě. Nikde ani živáčka, kro mě ptáků, podivného hmyzu a motýlů. Ocitl jsem se ve světě filmové fantazie, což mě také napadlo, ale všechno bylo příliš živé a hmatatelné, aby to mohlo být pouhou fikcí. Učinil jsem krok, druhý a padl jsem do prázdna“.

Když se inženýr Ivanov nevrátil domů, všichni usoudili, že spáchal sebevraždu, protože byl nucen po nespravedlivém zásahu seshora odejít z funkce, kterou velice úspěšně zastával více než deset let. Pátrání však dopadlo bezvýsledně. Ivanovova žena Taťjana se vydala ke strži, což bylo manželovo magické místo. I ona našla na jejím dně nezvyklé množství vody, kterou bezvýsledně prohledali přizvaní potápěči. Po třech měsících byl Ivanov prohlášen za nezvěstného.

Znovu se objevil doma až další rok v červnu. Přišel do rodného domku, pověsil čepici u dveří a velice se divil úžasu své rodiny. Měl pocit, že na svém „výletě“ ve strži strávil jen několik hodin. Manželka ho podezřívala, že celý rok pobýval u jiné ženy a pak sehrál roli duševně pomateného. Záhy se s ním rozešla. Ivanov ihned pochopil, že vstoupil do jiného časoprostoru. Jiní to však nechápali a kamkoli přišel, začali si při jeho vývodech významně poklepávat na čelo. Proto se záhy přihlásil u profesora Račkovského.

Prof. Račkovskij uvěřil Ivanovovi, že se neznámým způsobem propadl do antisvěta a ocitl se v časoprostoru, kde měl čas jiné než pozemské dimenze. Když pak Ivanov předložil k rozboru hrst zeminy, kterou si přinesl na podrážkách svých bot, Račkovskij započal se srovnáváním půd v celé oblasti ohraničené Uralem, Kazašskou náhorní plošinou, Jenisejským pohořím a Západosibiřskou nížinou. Vzorek hlíny od Ivanova předčil svou organickou kvalitou všechny vzorky půd z uvedených oblastí.

Podle knihy Největší záhady,
Frank Jones, nakl. Dialog,
H. Čechová