Chytrý špičkový marketing.
view counter

Povídání o buskingu s Daliborem Zitou

view counter

V loňském zářijovém čísle Phoenixu jsem představila ve článku „Znáte busking“ termín používaný pro pouliční umění. Netušila jsem, jaký ohlas článek bude mít. Na busking se také soustřeďuje stále více pozornosti i ze stran médií, ale současně platí, že obyvatelé, a to nejen Prahy, zvláště jejího středu, mají na něj velmi rozdílné názory.




Pro ty čtenáře, kteří nečetli zářijové číslo, doplním, že jde o umění všeho druhu provozované ve veřejném prostoru a zdarma. Klobouk, futrál na nástroj nebo jiná nádoba, do kterých kolemjdoucí vhazují drobné, jsou spíše symbolickou odměnou za hezký zážitek. Busker však musí něco opravdu umět a hlavně by měl mít schopnost, či přímo řekněme dar, navázat kontakt s divákem. O hlubší pohled na problematiku buskingu jsem se rozhodla požádat Dalibora Zitu z Prahy, který je spoluzakladatelem iniciativy BuskerVille (pozn. red.: busking.cz) vzniklé v roce 2010 a bojující za práva pouličních umělců, aby tento druh umění byl co nejlépe pochopen a dobře zakomponován do veřejného prostoru.

 

Dalibore, busking je pro mnohé čtenáře naprosto nový pojem, tak jako byl i pro mne ještě před dvěma lety. Odkud se ten výraz vzal?

Je to anglický výraz, etymologicky má ale španělský původ, je to ze slova „buscar“, což znamená hledat, takže buskeři jsou takoví hledači. Asi hledači štěstí. Do Anglie se to slovo dostalo s kočovníky, také hledači štěstí. Ve Velké Británii jsem se ostatně s tím slovem potkal poprvé, když jsme tam kdysi přijeli s akordeonem a houslemi hrát na ulici. Potom jsem se ale s tím slovem začal setkávat čím dál častěji, znám několik hudebních skupin z různých zemí, které si v létě přivydělávají tím, že jezdí po Evropě a hrají na ulicích – ti se označují sami za buskery. Vyrojily se pouliční festivaly, jako je Buskers festival v italské Ferraře a tak dále. Takže když nám potom někteří vyčítají, že zavádíme do češtiny anglicismy, musím se tomu jenom smát.

Jazyk se vyvíjí v závislosti na prostředí, anglicismů bude v češtině stejně jen přibývat, germanismy už také dávno nikdo vymýtit nechce. Faktem je, že jeden z úspěchů naší občanské iniciativy je skutečnost, že se nám podařilo naučit termín busking používat nejen novináře a pražské radní, ale hlavně samotné pouliční hudebníky. Před třemi lety ho totiž znal málokdo a nikdo ho nepoužíval. Chtěli jsme hlavně té činnosti dát takový nový „pocit”, marketingový odborník by třeba řekl „brand“, protože tady si mnoho lidí tuto činnost spojovalo jednoduše se žebrotou. A my jsme prostě chtěli říct: „Jsou žebráci, kteří nic neumí a snaží se jen vyvolávat soucit, a jsou buskeři, kteří něco umí. Prosím, nesměšujte je dohromady.“ Jedna z členek naší iniciativy, Andrea Knotková, která je učitelkou jógy, říká, že žebrák bere z lidí a z ulice energii, zatímco dobrý busker naopak energii lidem dává a vyzařuje. Dobrý busker vyvolává spíš obdiv a údiv nad tím, co umí, umí také pobavit lidi, rozjasnit jim den, zpříjemnit amosféru na ulici a ve veřejném prostoru. Město by se mělo starat o to, aby si dobré buskery udrželo a neházelo jim zbytečně klacky pod nohy.

 

Po sametové revoluci byla uvolněná atmosféra, hrálo se hodně právě na ulicích, ale vše postupně utichlo, veřejný prostor se stal pro duši téměř mrtvou zónou a odevšad se ozývala jen nepříjemná hluková kulisa hlasů turistů, obchodníků a dopravy. A přitom se říká – co Čech, to muzikant. Jak k tomu mohlo dojít?

Tu dobu těsně po revoluci si pamatuju jen očima malého kluka. Takže si sice pamatuju, že jsme se s mámou někdy zastavovali u pouličního divadla a mu zikantů a že mě to vždycky fascinovalo, ale jak to vlastně všechno tehdy vypadalo nebo proč přesně to potom v Praze bylo čím dál více omezováno, to jsme slyšeli jen od pamětníků, jako je třeba Jiří Wehle, co hrává v Praze na ulici na středověké nástroje. Prý to šlo cestou postupného přidávání více a více omezení. Jistě bylo potřeba nastavit nějaká pravidla, protože pro soužití ve městě musí nějaká platit, ale ta pravidla byla nakonec nastavena příliš přísně a rigidně a zároveň o nich nebyla žádná informovanost, a to ani mezi policisty, takže ti, pokud narazili na ulici na hudebníka, tak se ho sice ptali na povolení, ale nebyli schopni mu vysvětlit, jak a kde si takové povolení má opatřit. A také většinou rovnou dali hudebníkovi pokutu, případně ho vykázali z místa. S některými hudebníky to došlo tak daleko, že s nimi bylo dokonce zahájeno správní řízení a oni museli platit na pokutách tisícové částky.

Pokud si nějaký hudebník zjistil, že musí jít žádat o povolení na jednotlivé městské části, tak např. pokud chtěl hrát v centru, tak narazil na poměrně nepříjemné omezení v tom smyslu, že musel žádat až měsíc předem před vlastní produkcí a mohl vystupovat jen dvakrát týdně dopoledne v českém jazyce (což automaticky znemožňuje hraní zahraničním buskerům, kteří Prahou projíždějí a chtějí se zdržet třeba jen týden a bývají to často vynikající hudebníci či artisté). Dál musel busker vyplnit mnoho formulářů a nakonec mohl hrát jen krátkou dobu a jen asi na dvou místech v Praze. A nemohl prodávat svá vlastní cédéčka. Tímto sítem tedy prošli většinou jen opravdoví vytrvalci a taková regulace nedává příliš prostoru těm, kteří chtějí chodit hrát jen občas, třeba jednou týdně a nemohou si to dopředu příliš plánovat, nejsou „profesionální buskeři”. Pouliční umělci zůstali také na Karlově mostě, kde se o produkci stará Spolek umělců Karlova mostu, dostat se ale na Karlův most je ještě těžší.

 

Jak byste vlastně definoval veřejný prostor a co podle Vás do něj patří a co naopak ne?

To je hodně obtížná a zapeklitá otázka. Každý vám na ni dá asi trochu jinou odpověď. Jinak se pak v praxi na veřejný prostor dívá vedení města a jinak jeho běžní obyvatelé, jinak zase návštěvníci a turisté. Veřejný prostor ve městě má často také trochu jiné funkce než na venkově. V podstatě by logicky měl být veřejný prostor všude, kde není prostor striktně soukromý a měli by do něj mít přístup všichni a všichni v něm mít stejná práva na to chovat se v něm stejně svobodně. Jenže ve městě, kde ten veřejný prostor musí využívat potenciálně všichni lidé, prostě musí platit nějaká pravidla, jak v tom prostoru spolu můžeme koexistovat. Jde o to, aby byla tato pravidla nastavena rozumně na základě nějaké společenské diskuse a poptávky. Strašně těžko se určuje, co tam patří a co ne. Určitě by se ale nemělo určovat, kdo tam patří a kdo ne, veřejný prostor musí být pro všechny.

 

Začala jsem zeširoka, ale zajímalo by mne také, proč jste se právě vy dal do boje za busking v naší hlavní metropoli? Máte s ním osobní zkušenost? Myslíte si, že dnes obyvatelé Prahy i jiných měst chtějí do ulic oživení typu neorganizovaného buskingu?

Říkáte „do boje”. Ale já naší činnost nevnímám jako boj, protože my nemáme žádného konkrétního nepřítele, se kterým bychom se chtěli rvát. My se spíš snažíme něco vytvářet. Dostat do veřejného prostoru v Praze něco, co nám tam podle nás a podle lidí, kteří nás podporují, chybí. Někdy si lidé možná myslí, že bojujeme za to, abychom měli lepší živobytí z hraní na ulici. To je absurdní představa. Všichni v BuskerVille se uživíme úplně jinou prací. Já jsem chodil svého času hrát na akordeon po hospodách s hospodskou kapelou. Hrávali jsme takové ty staropražské písně a podobně. A vydělal jsem si tím víc, než si můžu vydělat na ulici a ještě jsem dostal najíst. Ale stejně mám radši hraní na ulici. Občas si teď chodím zahrát ven, i když z finančních důvodů rozhodně nemusím. Hlavním impulsem k založení BuskerVille bylo, že v Praze dostávali lidé pokuty za to, že se pokoušeli hrát na ulici: to je něco nepředstavitelného v jiných evropských městech, kde jsem zatím hrával.

 

Také je zvláštní výsledek testu, který udělal letos na jaře časopis Reflex. Pod Karlův most se postavil a hrál dnes populární zpěvák Tomáš Klus a nevzbudil nijak zvláštní ohlas. Pokus byl srovnáván s vánočním koncertem též populárního Glena Hansarda před obchodním domem v Dublinu, který měl velký úspěch. Tedy závěr testu říká, že v buskingu nejde jen o popularitu zpěváka, tvář, ale o úplně něco jiného...

Pokud mám komentovat onen článek v Reflexu, nemohu souhlasit se závěry, které redaktoři v článku činí. Jejich hypotéza byla, že pokud Tomáše Kluse na ulici nikdo nepozná a jeho hudba nikoho nezaujme, znamená to zaprvé, že dobrá hudba vlastně na ulici nikoho nezajímá a zadruhé, že i tak známý hudebník jako je Tomáš Klus, nikoho nezaujme, pokud je v přestrojení. To si svým pokusem dokázali. Jenže je to z několika hledisek problematické. Zaprvé, na ulici se nedá hrát stejným způsobem, jakým hudebník hraje své písně na pódiu. Busking je úplně jiná disciplína, jak s překvapením zjistí každý, kdo se o to pokouší poprvé. Na ulici fungují naprosto jiná pravidla, neznamená to ale, že lidé na ulici nepoznají dobrou hudbu nebo o ni nestojí. Musí se jim však prezentovat trochu jinak. Škoda, že na webových stránkách Reflexu není vlastně vůbec vidět, jak Tomáš Klus hrál. To se potom těžko posuzuje, jestli bych mu něco do klobouku hodil nebo ne.

A srovnání s vánočním koncertem Glena Hansarda kulhá na obě nohy. Hansard nehrál v přestrojení a lidé šli na jeho pouliční koncert cíleně. Klus, kdyby oznámil na své stránce, kdy a kde zahraje, také by publikum přišlo. A já bych něco takového popravdě velmi rád viděl. Domnívám se, že pouliční umělci mají velice dobrý ohlas u těch nejmenších obyvatel. Jak jsem si všimla ve filmovém dokumentu o buskingu, dokázali upřeně zírat na hudebníka i hudební nástroj.

 

A protože ne každý rodič je muzikálně nadaný a škola rodiče nemusí nahradit, viděla bych v tom dobrý výchovný vliv. Také jste si všiml?

Je velmi obvyklé, že rodiče dávají svým dětem drobné mince, aby je samy buskerovi přinesly do klobouku. To se v případě žebráků nestává. Celkem to podle mě svědčí o tom, že lidé tak nějak podvědomě vnímají rozdíl mezi těmito dvěma činnostmi. A samozřejmě tím dávají nějaký signál svým dětem, ukazují jim, že když někdo něco umí, je správné, když je odměněn. A učí je takhle, že umění, i když jen to pouliční, má svojí hodnotu, kterou bychom si měli uvědomovat.

 

A protože Phoenix je zaměřen na nevšední informace, i Vám položím nevšední otázku. Jistě znáte jméno Japonce Masaru Emota, který svými pokusy ukázal, že pozitivní energie vytváří ze zmrazené vody nádherné krystaly, zatímco negativní vědomí v jakékoliv formě tvoří z vody ledové chaotické obrazce. Dobré umění je dle mne pozitivní energií a mělo by mít vliv i na energie veřejného prostoru. Hudba tedy může být velkým harmonizátorem městských ulic s léčivým dopadem na nás všechny. Vnímáte to také tak?

No, jak jsem citoval svoji kolegyni Andreu, co se týče energie, kterou busker dává svému okolí, tak to podle mě platí, ale já to beru spíš v přeneseném slova smyslu jako metaforu. Masaru Emoto nikdy svoje teorie neobhájil před fyziky. Racionálně se jeho tvrzení nedá dokázat opakovanými pokusy v laboratoři. Stejně tak dělit energii na pozitivní a negativní se dá jen v metaforickém smyslu, čímž ovšem netvrdím, že ta metafora nemá určitý význam, pokud člověk popisuje nějaké psychospirituální jevy. Ve fyzikálním smyslu je ale energie bezpříznaková, maximálně je možná polarita ve smyslu kladného a záporného náboje, neznamená to ale přece, že záporný náboj je morálně špatný, že? Stejně tak s pouličním uměním bych nerad tvrdil něco, co nemohu ostatním dokázat, tedy například, že má „léčivý” vliv na okolí. Myslím si ale, že jako sociální faktor může být pouliční umění městu přínosné. Vrací totiž do ulice jakýsi spontánní prvek, možnost vnímat ten prostor jinak, a ne jen jako jakousi sterilní zónu, která je určená k dopravě či k procházení a pouhému míjení lidí. Současná města jsou neuvěřitelně odcizená, jenže si to už ani neuvědomujeme.

 

Vy jste, Dalibore, rozhlasový redaktor. Na vlnách rádia Česko děláte mimo jiné pořad nazvaný Paralely, ve kterém seznamujete posluchače krátce s duchovní tématikou. Zajímáte se o duchovní a duševní rozměry bytí? Pokud ano, jak dalece dle Vás souvisí spolu hudba a duše?

Kromě mediálních studií jsem studoval také religionistiku, takže mám k náboženským a spirituálním záležitostem jistý vztah. Na druhou stranu jsem obrovský skeptik, možná bych se označil za agnostika. Takže je to se mnou těžké. Rád čtu spisy Carla Junga, který podle mě měl na tyto záležitosti velmi pronikavý náhled, ve kterém se mísila analytická schopnost západního uvažování a východní introspektivní citlivost a intuice. Paralely jsou takovým mým nápadem, který naštěstí našel pochopení u našeho šéfredaktora, a pokusem, na který se někteří kolegové netváří zrovna nadšeně, protože jinak jsme velmi seriózní rozhlasová stanice, která se věnuje hlavně zpravodajství a publicistice. Já ale nesouhlasím s tím vymezením, že jde o duchovní nebo snad ezoterickou tématiku. Zabývám se v tom pořadu i různými filosofickými a psychologickými problémy. A jeden z těch pořadů byl například o ateismu u nás a ve studiu byli se mnou samí zapřisáhlí bezvěrci.

K vaší druhé otázce. Euroamerická hudba má jistý, řekl bych, matematický rozměr. K tomu, aby člověk hrál dobře jazz, nebo napsal symfonii, potřebuje určité znalosti harmonie a hudební teorie. Když ale začnete k hudbě přistupovat pouze racionálně a matematicky, nikdy nezahrajete ani nesložíte nic dobrého. V určité chvíli, když člověku skladba přejde do krve a ovládne ji, zapomíná sám na sebe a stává se součástí hudební skladby, přenáší do hudby svoje emoce a část své osobnosti. Navíc je hudba výborným prostředkem mezilidské komunikace, a pokud se potkají dobří hudebníci, mohou třeba za celý večer prohodit dvě věty mezi hraním a stejně se rozcházejí s pocitem, že si skvěle porozuměli. Pro mě je právě hudba nejlepším výrazem lidské duše, v hudbě se zrcadlí lidská psyché.

Plný souhlas s Vaší odpovědí, se kterou souzním, netýká se jen hudby. A něco na závěr: K tomu, aby u nás pouliční umění bylo naplno přijato, ještě bude nutno něco vykonat a vy organizátoři i hudebníci budete potřebovat hodně sil. Věřím však, že vaše působení bude úspěšné a kreativní, což berte i jako mé přání do nového roku 2013.

Díky za přání, doufám, že to zvládneme.

Blanka Urbánková

 

 

...Telefonujte nejlevněji na českém trhu...