Chytrý špičkový marketing.
view counter

Poznávání řádu stvoření (1)

view counter

ÚVOD DO POZNÁVÁNÍ ŘÁDU STVOŘENÍ

Celá existující realita (stvoření) se skládá ze „superstrun“, které jsou vlastně nejmenším možným spojením kvanta energie a informace. Původcem všech těchto kvant energie i informace v kosmu je člověkem nepochopitelný, nedefinovatelný a nepojmenovatelný princip, kterému si více vidoucí navykli říkat Bůh.

 

 

Z této pravé Podstaty světa, z jednoho pravého Boha, vyšla při aktu stvoření hmotného vesmíru (velkém třesku) všechna existující energie (hmota) i informace (její harmonie). Na počátku tedy Bůh vyzářil ze své nepoznatelné podstaty všechnu námi vnímavou i nevnímanou realitu. Tu jako lidští duchové můžeme vnímat ve formě třech vibračních úrovní. Stavební jednotky jednotlivých úrovní se liší poměrem energie a informace ve svých nejmenších stavebních kamenech – kvantech.

 

„Nejtěžší“ úrovní stvoření je hmotnost

To je ten svět kolem nás, který vnímáme smysly a rozumem neboli vesmír. Tato vibrační („zachvívací“) úroveň má ve svých stavebních kamenech – „superstrunách“ hodně energie a malé množství informace. Projevování energie vnímáme jako hmotu, projevování informace vnímáme jako fyzikální a biologické zákony hmotu řídící. Abdrushin vyjádřil menší množství informace ve hmotné rovině stvoření opisy typu: „hmotnost je vzdálena“ od Boha, nebo „má nejpomalejší zachvívání“ (pomalé vibrace). Malé množství informace je v této úrovni proto, že jen v této vzdálenosti od Dokonalosti mohou existovat nevyvinutí duchové (lidé) a rozvíjet svou svobodnou tvorbu. A pro své nutně se vyskytnuvší chyby nejsou ubiti karmou neboli následky své nedokonalé tvorby. V blízkosti záře Dokonalosti, v království božím, by je okamžitý zpětný dopad nedokonalé tvorby zničil. Příslovečná pomalost „božích mlýnů“ je tedy naší šancí, šancí pro vzestup nedokonalých. Je to milost boží, jež dává duchům pohybujícím se na této úrovni čas k opravě skrze vzrůst poznání a následnou nápravu.

My lidé vnímáme snížené množství informace v hmotné rovině reality jako svázání všeho kolem s časem a prostorem. Kdyby byla vševědoucnost a spravedlnost Stvořitele obsažena ve hmotě v plném rozsahu, lidský duch by nemohl svobodně tvořit. Faktory prostoru a času umožňují oddálení konfrontace ve hmotnosti odehrávaného s Dokonalostí. V duchovní dimenzi stvoření neboli v království božím nejsou čas a prostor jako samostatné veličiny duchem vnímány, protože tam je vše Bohem stvořené, tudíž dokonalé. Tam „vládne“ stálé „hned, všude a věčně“. Abdrushin tuto úroveň
reality nazývá prastvoření, Platón „svět idejí“.

Tam je také ono křesťanské „Kristovo království“. Z podstaty narušení tamní harmonie tam nesmí mít přístup žádný nedokonalý duch. K pozorování procesů v hmotné dimenzi a k učení se z nich jsou lidskému duchu propůjčeny smysly a rozum. Lidský duch jako podstata bytosti člověka je nucen učit se běh zákonů hmotnosti. Např. tím, že když vyhodí kámen nad sebe (udělá chybu ve hmotnosti), je o chybě uvědomen tak, že mu kámen bolestivě spadne na hlavu a tím je nucen se starat o to, aby se to příště nestalo. K poznání toho, jak zákony hmotnosti působí, má k dispozici mozek a jeho rozumové poznání. Organizované rozumové poznání se v posledních dvou staletích nazývá „věda“. To, čemu říkáme věda, není tedy nic jiného, než poznávání zákonů (harmonie) hmotnosti duchem člověka a vzdáleně také možno říci vůle boží. Zvířata, která ducha jako svou podstatu nemají, zákony hmotné reality nezkoumají. Rozvinutí vědeckého poznání je tedy znakem růstu kvality lidských duchů.

 

Víra (náboženství) je vnímání jiných než hmotných aspektů reality

Z uvedeného jasně vyplývá, že vědecké poznání jako takové nemůže být apriori v rozporu s tím, co označujeme za víru, neboť víra (náboženství) je vnímání jiných než hmotných aspektů reality. Je to vnímání pozadí dějů hmotného divadla, kterým je svět. Víra se snaží postihnout děje, které jsou smyslům skryty „za oponou“ hmotné clony (v antice tuto clonu nazývali „Mája“). Původcem a poznávacím nástrojem víry jsou projevy aktivity ducha, nazývané intuice a vyciťování. Je to projev činnosti obdoby hmotných smyslů v jemnohmotné duši a nehmotném duchu. Existence víry neboli náboženství ve všech érách lidstva prokazuje existenci této vibrační úrovně v bytosti člověka. Právě přítomnost kvanta ducha v jinak zvířecí duši člověka odlišuje duši člověka od duše opice! Opice žije jen přítomností, nebádá minulost ani budoucnost, nevnímá věčnost a Boha. Pračlověk se oddělil od zvířat právě tím, že poté, co do jeho zvířecí duše „byl vdechnut duch“, začal pochovávat své mrtvé a žít nábožensky.

Pokud kdokoliv vidí principiální rozpor mezi vírou a vědou, je toto vidění projevem rozporu mezi součástmi pozorovatele – dotyčný nemá soulad rozumu, citu a intuice. Vidění rozporu vědy a víry je manifestace nerovnoměrnosti rozvoje duše jedince, pokud ovšem nepramení ze zlé vůle (chtít vidět rozpor). Obvykle se ale nedorozumění odvíjí ze sémantické nesrovnatelnosti pojmů používaných rozumem, citem a intuicí. Dostatečně vyspělá podstata člověka je normálně schopna odlišné pojmy rozumu, citu a intuice syntetizovat. Čím méně je ovšem duch v poznávání stvoření pokročilý, tím větší je riziko neschopnosti srovnání pojmů rozumu, citu a intuice. Starý duch (s mnoha inkarnacemi) dovede schopností abstrakce spojit své nástroje poznání. Lze to na základě toho, že vícevrstevnou realitu kolem sebe vnímá jako součást jedné Podstaty. A to umožňuje právě jen božská rada: „V jednoho Boha věřiti budeš!“ Takový tedy, skrze intuitivní vnímání pozadí dějů kolem, „vzdáleně“ vnímá Boha (viz: Ježíš po otázce apoštolů k ukázání Otce: „Tak dlouho jsem s vámi a nevidíte jej!“ Neboli tak dlouho na vás působím svým vyzařováním a stále jste neprobuzeni k vnitřnímu vidění!).

Z uvedeného plyne poučení, že ty pozorované děje, které jsou nepochybně hmotné povahy, ponechá duchovní člověk ke zkoumání k tomu určenému nástroji, tj. rozumu neboli vědě. Naproti tomu o takových dějích kolem nás, jejichž povaha je nehmotná, nám věda zaručeně nic neřekne. Ty ponechme zkoumání jiným nástrojům v člověku, kterými jsou cit (z duše) a intuice (funkce ducha). Manifestací zkoumání jemnohmotných a duchovních rozměrů reality jinými než rozumovými nástroji jsou třeba umění, magie nebo rituály víry. V symbolice je znakem hmotnosti polarita neboli rovnoramenný kříž. Ramena kříže naznačují pochopení štěpení všeho hmotného na plus – mínus, muž – žena, nahoře – dole atd. Symbolickým znakem rozpoznání duchovního původu a omezení hmotnosti je kruh kolem kříže. Kruh kolem znamená uzavřenost systému (co se v něm uvaří, to se i sní) a obklopení hmotnosti nekonečností. Rovnoramenný kříž v kruhu v mnoha variantách je dávným znakem všech duchovních center světa, které dospěly k poznání základní povahy a zařazení hmotnosti.

 

Proč se proroci a mágové tak často mýlí

Druhou úrovní reality je vibrační rovina stvoření, pojmenovaná Abdrushinem jako jemnohmotnost. Jiní ji nazývají také astrální, snová dimenze, záhrobí, očistec, informační pole a mnohými jinými názvy. Nejmenší kvanta, z nichž se tato dimenze skládá, mají ke své energii přidáno větší množství informace. Proto jsou vibrace jemnohmotných dimenzí vyšší (jemnější) a v důsledku toho jsou děje v těchto úrovních daleko těsněji spojeny s časem. Ježíš se o rozdílnosti času v různých úrovních vyjádřil slovy: „Tisíc let (na zemi) je u Boha jako jeden den!“ Rozdílnost rychlosti běhu času v těchto vibračních úrovních mohou potvrdit všichni, kteří zažili klinickou smrt nebo zážitek pobytu mimo tělo (fenomén OBE).

„Bleskovým“ odvíjením dějů je typický tzv. osobní „poslední soud“ při odchodu duše z těla. Člověk v klinické smrti těla „v jednom okamžiku“ prochází všechny děje svého života a je při jejich běhu konfrontován s tím, jak v daných fázích života měl reagovat. Přitom jsem na vlastním zážitku poznal, že ty chyby, které jsem v životě dělal z hlouposti (nezralosti) ducha tolik nebolí. Měl jsem jen pocit: jak jsem mohl být tak hloupý a nevidět to správně. Naopak to, co jsem udělal ze zlé vůle, pálilo jak oheň, který pálí a neuhasíná! (Horké peklo.) Nic při té palčivosti nejde rozumově a pozemskými zákony omluvit, protože se nikdo na vysvětlení neptá! Při mžikovém scénáři života jsem pochopil božskost Ježíšovy rady: „Milujte nepřátele své!“ Neboť námitka, že oni něco učinili vám, „tam“ nemá žádný význam.
Do této jemnohmotné úrovně reality mají občas přístup vyspělejší duchové, lidmi pak považovaní za proroky nebo mágy. Jenže tento vstup „tam“ bývá útržkový, proto se v informacích odtud často mýlí. Nejnázorněji tento stav věcí popisuje Platón v podobenství o jeskyni. V ní nejpokročilejší duch Antiky Sokrates vede dialog se svým žákem o situaci žijícího člověka. Přirovnává lidi k zajatcům (hmoty) v jeskyni, kteří vnímají realitu jen jako plochý šedivý odraz celé skutečnosti a považují tento odraz za celou realitu. Občas se některý ze zajatců (prorok, mág, jasnovidec) odpoutá, vyjde do barevného světa před jeskyní a žasne.

Pak se vrátí do těla a vypráví zážitek ostatním. Ale oni mu nevěří. Často se při výkladu zmýlí, protože „venku“ se nevyzná a neviděl vše v souvislostech. A Sokrates říká, že skutečný celkový obraz může přinést jen ten duch, který trvale v pravém světě žil, zná jej celý. Z lásky k „zajatcům“ se nechá do těla připoutat, naučí se řeč zajatců a pak jimi viděné správně vyloží. Tímto přirovnáním Sokrates nejexaktněji vyložil úlohu od Boha poslaného Vykupitele z nedokonalosti poznání. Ač se to nikde neuvádí, považuji tím Sokrata za největšího proroka starověku spolu s Janem Křtitelem. Proto je také temní, ač oba byli mocensky zcela neškodní, bezdůvodně zabili. Obnažili tím společenské děje tohoto světa, pomocí nichž stále ještě vládnoucí aliance temných duchů zabíjí poslané proroky.

 

Mediálně slavní – falešní proroci

Poučení z procesů dějin platí i naopak. Temnými oslavovaní lidé neboli mediálně slavní jsou proroky falešnými! V novinách a TV je to přímo štafáž „slavných“ falešných proroků a podle vychvalování „jejich kompetence“ poznáte ty nejhorší. Proto do druhého příchodu božského jádra s mocí, při kterém budou temní odstraněni z tváře Gaii, se od Ježíše duchovním lidem dostalo i druhé božské rady: Buďte (v životě na zemi) mírní jako holubice a opatrní jako hadi! Z principu dokonalosti běhu stvoření je jisté, že i v jemnohmotné úrovni reality platí neporušitelné zákony této vibrační roviny. Protože však jsou odvoditelné z obecných zákonů duchovních a jejich nedokonalým rozepisováním bych nosil dříví do lesa, doporučuji těm, kteří lační po poznání, třeba Abdrushinovu knihu „Ve světle pravdy“.

Já se v další části pojednání pokusím o „přemluvení“ duchovních zákonů do současných pojmů z Evangelií o Ježíši Kristu, tedy o vyabstrahování zákonů, jejichž žití vyvádí lidského ducha ze zajetí hmoty (Ahrimana) do dimenze věčnosti. V křesťanských Evangeliích jsou pro lidského ducha potřebné duchovní zákony obsaženy všechny. Jsou ale formulovány způsobem, kterému rozuměli lidé před dvěma tisíci lety. Kdo je z tam uvedených podobenství pochopí a žije, učiní za života největší možný duchovní vzrůst. Aby dokončil vývoj kvality svého ducha ke kvalitě hodné ráje, stačí mu pak jen dozrání v záhrobí (v tzv. očistci). Evangelia jsou po staletí návodem k nejrychlejšímu duchovnímu růstu pro člověka. Byl jsem jimi fascinován a ihned jsem se pokusil duchovní zákony vyabstrahovat z Ježíšových podobenství a sice již před dvaceti lety v knize „Otevření duchovního oka“ (Agape). Domnívám se, že se mi od té doby podařilo pochopit více, proto se níže a v pokračováních pokusím o postupný výstižnější výklad.

 

Symbolika pochopení

Pochopení sounáležitosti a celistvosti hmotnosti a jemnohmotnosti z pohledu duchovní roviny reality má také svou symboliku. V ní je k výše zmíněnému rovnoramennému kříži přidáno třetí rameno zpředu dozadu, kterým je znázorněn smyslům neviditelný jemnohmotný rozměr světa. Také kruh se změní na kouli. Tento třírozměrný rovnoramenný kříž v kouli je symbolem pohledu, kterým duch, uvolněný ze hmoty, vidí svět „z venku“. Jsem přesvědčen, že právě tento znak bude znakem nové doby přicházející na zemi. A v této době začne osvícené lidstvo, podle zadání Otčenáše (buď Vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi), napodobovat ráj z prastvoření (ze světa idejí). Bude to ono našimi předky toužebně očekávané království boží na zemi. Od současné doby duchovního temna se odliší tím, že lidé budou žít duchem, tedy mezilidskými a mezi dimenzionálními vztahy a prožitky, ne materiální spotřebou.

Josef Staněk