ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Poznávání řádu stvoření (2)

view counter

DUCHOVNÍ ZÁKONY V EVANGELIÍCH O JEŽÍŠI KRISTU

Duchovní dimenze neboli dimenze věčnosti (trvalosti) se řídí zákony jako dimenze vibrací hmotnosti (vesmír) nebo jemnohmotnosti (záhrobí). Dokonce tyto jsou pouze analogií duchovních zákonů, jak o tom vypovídá staroegyptský Hermův výrok: „Jak nahoře, tak dole“.

Neboli znalost duchovních zákonů, které jsou navíc srozumitelné všem lidem, je dobrým vodítkem i pro poznání zákonů hmotnosti a jemnohmotnosti. Duchové v tělech, žijící a rozvíjející své poznání Podstaty světa, proto nesmírně touží po jejich pochopení. Protože se však úplné a celistvé poznání zákonů věčnosti vymykalo schopnostem i těch nejmoudřejších lidí na zemi, nejvyspělejší duchové všech národů volali po staletí k Bohu o vyslání učitele, který by jim srozumitelnou formou zákony věčnosti sdělil, tímto osvícením je „vysvobodil“ z temnoty duchovní nevědomosti a tím i jejich ducha ze zajetí těla.

Největším úsilím a s největší kompetencí to činili asi dvě stě let před Kristem příslušníci židovské sekty esejských. Z popudu svého zakladatele, kterého nazývali „učitelem spravedlnosti“, se denně všichni sto třicet let modlili za poslání takového Mesiáše. Pro toto veliké úsilí, podle principu „tlučte a bude vám otevřeno“, byli Bohem vyslyšeni.

 

Původ a podstata vysvoboditele lidských duchů ze zajetí hmotnosti

Před stvořením hmotnosti byla Iniciátorem Velkého třesku (Prozřetelností) tato budoucí potřeba ve vesmíru se vyvíjejících lidských duchů anticipována (dopředu předpokládána). Stvořitel proto vyzářil do vznikající hmotné dimenze svoji částečku, kterou můžeme třeba nazvat „kosmický princip Krista“. Tato částečka Podstaty světa nepodléhá polaritě hmotnosti, neboli je z lidského pohledu „bezpohlavní“.

Prakticky to znamená, že může být jednou lidskými pojmy vnímána jako „Syn boží“, jindy jako „Dcera boží“. Podnět k vzniku principu Krista dala láska Stvořitele k lidským duchům, kteří se poznáním jeho díla vymaňují z dočasné hmotnosti do věčného duchovního rozměru. Z hlediska vesmíru je tedy možné to vidět tak, že když se ve vyvíjející lidské komunitě na jakékoliv planetě ve vesmíru vytvoří podmínky pro vtělení této možno říci božské jiskry, spojuje se tato s tamním čistým duchem – vždy nejprve jako pasivní ženský princip z božského (nazývaný také jako vtělení Bohyně, Královny nebes apod.). Jejím posláním je vytvořit v ženském těle nenarušené podmínky pro následné vtělení „mužského principu z božského“, pozemskou terminologií – Krista, protože jen cestou vtělení přes čistou duši se může do lidského těla vtělit nepoškozený Kristus, Syn boží. Na planetě Gaia se podmínky pro inkarnaci naplnily na počátku našeho letopočtu mezi esejskými (zbožnými) židy. Nejprve se z kosmického božského principu zrodila Marie.

Inkarnovaná jiskra musí po vtělení potvrdit „soupodstatnost“ s Bohem svým chováním a žitím absolutní oddanosti (vedoucí až k smrti) božímu Řádu. Na místě vtělení je z božího dopuštění prověřována Satanem. V případě Marie to bylo skrze situaci s těhotenstvím bez otce, což bylo v jejím kmeni trestáno zabitím toho, který zneuctil celý kmen, nebo nebyl-li, ukamenováním dotyčné ženy. Marie přišla do jiného stavu v bezvědomí (viz Lk 1, 26-66. Mt 1, 18-26.). Po vzpamatování si uvědomila, v jaké je situaci. Ale když v mysli přijala jakýkoliv úděl včetně smrti ukamenováním jako rozhodnutí Boha, neboli pozitivně akceptovala konkrétní životní situaci, překonala tím Satanovu nástrahu. Potvrdila tím svou soupodstatnost s ženským principem z božského. Tím okamžikem se stala na Gaii dokončeným vtělením ženského principu z božského (egyptští proroci říkali vtělením bohyně Isis, což znázorňují černé madony, Abdrushin vtělením Prakrálovny).

Akceptováním inkarnačních okolností se jí otevřela pomoc andělů (Lk 1, 10-38). Andělé vysvětlili situaci jejímu otčímu Josefovi a ten konal nikoliv podle psaného a zvyků, ale podle zákona odcítěného srdcem. Tak se mu dostalo cti stát se otčímem Ježíšovým. A aby formálně naplnil Mojžíšův zákon, vzal si těhotnou Marii za manželku. K zamlžení termínu narození se s ní, ač byla těhotná a takové v té době necestovaly, vydal na cestu do míst, kde lidé neznali data předchozích událostí (do Betléma a pak do Egypta). Tím zamlžil stopy lidem s černou nitkou, řízených Satanem, kteří z podstaty věci vždy usilují o zabití Synů Světla zrozených kdekoliv. Když nebezpečí útoku satanistů na tělo Syna Světla pominulo, vrátila se rodina do Nazareta. Tam syn Marie, Ježíš, nenápadně tělesně dospěl. Jakmile procítil dospělost, vydal se meditovat do pouště, kde rozjímal o tom, jak naplnit své poslání. Tehdy k němu, jako ještě ne plně realizovanému „kosmickému principu“ Krista, přistoupil Satan a činil mu úskočné nabídky k odvedení od duchovní cesty (Lk 4, 1-13). Nutno dodat, že tyto nabídky činí satan každému žijícímu člověku a každý je mohl registrovat.

 

Jsou to tyto nabídky k odvedení od duchovní cesty:

1) „Řekni tomuto kameni, ať je z něho chléb!“ Neboli obejdi jakkoliv Vůli boží, která ukládá vydobývat si živobytí těla prací. Tomuto nabádání podléhají mnozí lidé – třeba skrze parazitování na těch, kteří hodnoty všeho typu vytváří. Ježíš satanovu nabídku odmítl s odkazem na to, že člověk je povinen žít nejen hmotným chlebem, ale také žitím zákonů božích, které vyživují duši. Formuloval pokrm duše slovy: „Slovem (vibrací), které vychází z úst božích“ (může to být i odkaz na pránu, Mt. 4, 4.).

2) Pak ho Satan (duch hmoty) vyvedl vzhůru, ukázal mu všechna království světa a řekl: „Tobě dám všechnu moc a slávu, budeš-li se mi klaněti.“ Neboli použiješ-li při svých schopnostech k dosažení svých cílů na zemi panující „zákony džungle“. Neboli nadřadíš-li zákony těla nad zákony ducha. Ježíš ale jeho nabídku odmítl, protože smyslem života člověka není získat tento svět, ale žitím duchovních zákonů se přiblížit Bohu a získat život ve věčnosti.

3) Pak ho vyvedl na vrchol chrámu a vyzval, aby se vrhnul dolů. Neboť podle napsaného proroky Bůh zachrání každého svého syna, který je smrtelně ohrožen. Ježíš odvrátil jeho pobízení s odkazem na to, že člověku není dovoleno nerespektovat přírodní zákony, onen citát z proroků platí jen pro výjimečné situace, kdy z vyšších principů mohou síly Stvořitele ovlivnit i přírodní zákony. Poté Satan od Ježíše (a každého takto odolavšího) odstoupil. Tím se člověk Ježíš natrvalo vymanil ze Satanova vlivu.

Po pokoušení na poušti Ježíš odešel za esejcem Janem Křtitelem (Mt 3, 13-15.). Prorok boží, Jan Křtitel, očišťoval u Boha hledajících omýváním vodou nejen hmotné nečistoty, ale i negativní energie z aury. Takové energie vznikají v auře člověka jeho špatným konáním a přitahují „trest boží“ neboli nehody života. Jan Křtitel na Ježíšově auře viděl, že on očištění nepotřebuje. Ježíš jej přesto vyzval k vykonání rituálu symbolického očištění. Touto žádostí nejen vyjevil, že v něm není pýchy, ale potvrdil užitečnost náboženských rituálů. Pokřtěním v řece Jordán byla dokončena Ježíšova pozemská adaptace. Vykonáním rituálu se jeho duše trvale zářením spojila s kosmickým principem Krista. Stal se Božským vtělením na planetě Gaia. Toto propojení vyjevilo zjevení Holubice nad jeho hlavou, což je znamením přítomnosti Ducha Pravdy. Od křtu v Jordánu vše, co Ježíš konal a říkal, bylo zprostředkovaným slovem Stvořitele neboli Boha Otce.

Ježíš následně začal putovat mezi lidmi a sděloval jim nejsrozumitelnější formou duchovní zákony neboli zákony platící univerzálně ve hmotnosti i ve věčnosti. Jeho konání a výroky byly zachyceny více zapisovateli, z nichž se nejlépe zachovaly zápisy evangelistů Matouše, Marka, Lukáše, Jana a Tomáše. Z jejich zpráv se pokusím zákony duchovní dimenze v pojmech současné doby postupně vystihnout.

 

První a největší zákon, vyřčený Ježíšem, z kterého jsou ostatní zákony odvozeny (Mr.12 28-34.):

Bůh! Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Navazující na tento pokyn je: Miluj svého bližního jako sám sebe. V těchto zákonech spočívá všechen Zákon (mravnost) a všichni proroci.

Této formulaci je možné rozumět takto: Vše existující má jednoho původce, Stvořitele světů. Milovati Hospodina znamená milovat vše jím stvořené, tedy přirozené neboli mít pozitivní myšlení, lásku k životu, radost ze života, vděčnost za možnost života, a to celým svým srdcem neboli indukcí jen pozitivních citů. Celou svou duší neboli pozitivně žitým vnitřním duševním životem. Celou svou myslí neboli pozitivním myšlením. Celou svou silou neboli pozitivitou práce a tvorby. Miluj bližního jako sám sebe je odstranění egoizmu a prospěchářství ze vztahu k druhým lidem. Všechen Zákon a proroci znamená, že co není založeno na lásce k Stvořiteli světa, a který prorok (duchovní učitel) v ní nekmitá, je falešné.

 

Druhým nejdůležitějším Ježíšovým návodem k průchodu člověka hmotným stvořením je kázání na Hoře (Mt. 5,

Blaze chudým v duchu, neboť jim patří nebeské království. Chudý v duchu znamená bez pocitu zásluh a pocitu rozumění světu. Je to vlastně stav absolutní pokory před Bohem a jeho dílem. Jen v tomto rozpoložení mysli je duch člověka otevřen vnímání dějů kolem. Jen v tomto „nastavení“ je schopen duchovního růstu. Jen v tomto stavu se tvář božské Spravedlnosti k dotyčnému obrací svou mírnou stranou – Milostí! (Neguje karmu.) Je vhodné si všimnout přítomného času rady, což napovídá, že kdo tuto vibraci duše trvale udrží, má jistotu vejití do nebeského království!

Blaze plačícím, neboť budou potěšeni! Je řečeno v budoucím čase. V tomto světě jsou plačící ti vnímaví a citliví. Právě pro svou citlivost vnímají svou nedokonalost. Ježíš tím říká, že jen vnímaví a citliví vejdou do království. Navíc těmito slovy je vírou v Boha přiváděna naděje, což je vlastně duchovní energie, pomáhající překonání průběžných potíží života. Ukazuje zarmoucenému jednotlivci „světlo na konci tunelu“. Po procítění zaslíbení se jakékoliv strasti života stávají „lehčími“. Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví. Do království nebeského na zemi (ve hmotnosti) vejdou jen ti, kteří jsou v chování vůči ostatním mírní neboli tolerantní. Radikálové a násilníci nemají v budoucí duchovní civilizaci místo.

Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni. V království mohou být jen takoví, kteří ve svém životě vyvíjejí úsilí poznat a žít Spravedlnost. Kdo je lhostejný k dějům kolem sebe, království se v budoucnu nedočká. Kdo nehledá, nemůže najít, neboť jinak by se nenaplňovala Spravedlnost. Blaze milosrdným, neboť dojdou milosrdenství. Milosrdnost duše dává vyzařování aury kolem těla takový ráz, že podle zákona duchovní přitažlivosti stejnorodého je odpuzován nemilosrdný. Nemilosrdní se přitahují k sobě a tím se nepřetržitě vzájemně ničí. Milosrdenství k bližním je podmínkou vstupu do společenství milosrdných. To bude jednou analogií duchovního ráje na zemi.

Blaze čistým v srdci, neboť uvidí Boha. Kdo vyčistí srdce od falše, indukované duchem hmoty Ahrimanem (Satanem) a rozhlédne se kolem sebe, začne vidět proudící síly Života. Každý za života pozná, že každá energie odněkud vychází. Dohlédne-li tedy oko ducha člověka až na onen zdroj energie života, začne vidět Světlo neboli živého Boha.
Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazývány božími dětmi. Klid kolem sebe vyzařují jen lidé, žijící v poslušnosti zákonům původce Živého. Proto mohou být nazýváni jeho dětmi. Blaze pronásledovaným pro Spravedlnost, neboť jim patří nebeské království. Kdo ve svém duchu uchovává smysl pro Spravedlnost boží a je ochoten pro ni trpět, dosáhl takového stupně duchovního vývoje, že má jistotu, že jej další běh života na zemi i v záhrobí dovede až do ráje (přítomný čas blahoslavenství).

Dále Ježíš říkal: Ti, kteří výše uvedené již dnes žijí, jsou solí země, neboli činí život ostatních „stravitelným“. Ti, kteří výše uvedené již dnes žijí, jsou světlo světa, neboli ukazují jiskru naděje dosud neprobuzeným. Světlo probuzených má zářit veřejně, aby jejich skutky vzdávaly slávu Otci na nebesích.

 

Třetím klíčovým poučením pro člověka je Ježíšovo podobenství, které vysvětluje smysl existence vesmíru a života člověka (Mt.21, 33-46.)

Je to podobenství o zlých vinařích:

Hospodář vysadil vinici (Bůh stvořil vesmír) a pronajal ji vinařům (svěřil hmotnost relativně svobodným lidským duchům). Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky, aby převzali její úrodu (poslal inkarnované vyšší duchy – proroky, aby tito žádali naplnění podmínek pronájmu, tedy smyslu existence „vinice“ a jejího pronájmu), tzn. duchovní vzrůst nájemců. A také projevení vděčnosti za možnost života. Vinaři se těch služebníků chopili, jednoho ztloukli, druhého zabili, třetího kamenovali. Mnozí lidé si ale podmínky pronájmu neuvědomují a chtějí jen živočišně žít, hledají jen blaho těla. Proto poslané duchovní lidi vnímají jako stěžovatele a podle toho s nimi nakládají. Tito „nájemci“ neplní smysl, pro který jim byl umožněn život na vinici (v těle), nechtějí slyšet a pochopit vůli Stvořitele vinice (světa). Nakonec k nim Bůh poslal svého syna (svou odštěpenou jiskru v lidském těle, která je trvale spojena s Tvůrcem hmotnosti). Vinaři ho vyvlekli z vinice ven a zabili (neboť chtějí být „svobodní“ a poslouchat jen sebe, nechtějí nic slyšet o tom, že jim někdo umožnil život v těle). Výsledkem takového konání zvrhlých lidí nutně bude to, že tyto zlosyny Hospodin zle zahubí a vinici pronajme jiným vinařům (Tvůrce vesmíru zahubí národy a civilizace, které chtějí žít jen živočišným způsobem života, neboť tyto nenesou ovoce v rovině energií ducha).

O padlých civilizacích a životech jednotlivců, kteří nenalezli pravý smysl života, Ježíš dále obrazně říká, že se chovají jako: Stavitelé (způsobu života), kteří zavrhli kámen (mez), který byl dán Stvořitelem světa (tj. zavrhli meze a obrysy smyslu a vyznění pozemského života). Tento kámen (mez) je ale pošetilci nevnímaným úhelným kamenem, rozhodujícím pro kvalitu a trvanlivost stavby. Tak ustanovil sám Hospodin, ač je to v našich očích nepochopitelné (přímé konání Boha je pro člověka rozumem neprohlédnutelné). Charakteristickou vlastností „kamenu“ (meze) však je, že kdo padne na ten kámen, ten se roztříští (ustanovila jej přece Podstata světa). A opačně platí: Na koho ten kámen padne, toho rozdrtí (neboli zpětný karmický dopad nedbání zákonů Stvořitele světa je zničující pro takto konajícího). Dále lze z toho odvodit, že nemůže trvale ve světě existovat jednotlivec (dostane depresi), ani civilizace (rozvrátí se), která není ohraničena Pravou vůlí a mezemi přirozenosti, danými Stvořitelem vesmíru!

Ježíš tedy prostřednictvím podobenství vysvětluje, že člověk a civilizace existují proto, aby se duše lidí v nich žijících (ve vinici) zkvalitňováním duchovnosti posunovali blíže k dokonalosti a tím k Bohu. Tímto podobenstvím vysvětluje Ježíš pravý smysl života, pravou cestu do věčnosti. Výše uvedené považuji za stěžejní duchovní zákony. Kromě těchto jsou v Evangeliích napsaných podle vzpomínek tehdy žijících zapisovatelů uvedeny další, které se pokusím popsat v pokračování.

Josef Staněk