ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Představujeme: Genealoga Martina Kotačku

view counter

Češi jsou potomky mnoha prastarých kultur

Stručně řečeno je Mgr. Bc. Martin Kotačka český historik a popularizátor genetické genealogie v Česku. O tom, co vlastně zkoumá a k čemu mohou být výsledky jeho práce využity, je náš rozhovor.

O život svých předků jste se zajímal už jako mladý chlapec. Co bylo tím impulzem, který rozhodl, že se genealogie stane vaším celoživotním koníčkem i prací?

Bylo to krátce po první návštěvě archivu v mých 15 letech. Zjištění, že v archivech je uloženo ještě větší bohatství než jsem si vůbec představoval, a že tamní bádání po předcích je mnohem více vzrušující, než jen do té doby pouhé zpovídání příbuzných, způsobilo, že mě genealogie okamžitě pohltila a stala se náplní mého volného času. Vzhledem k tomu, že jsem už dříve tíhnul k historii, to už jen přirozeně pokračovalo maturitou z dějepisu a studiem archivnictví a pomocných věd historických na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Mnoho lidí možná překvapilo, že v geneticky velice pestrém Česku má slovanské předky jen asi 35 procent obyvatel. Kde všude lze dohledat naše kořeny?

Těch 35 procent slovanských předků je jen taková zjednodušená novinářská zkratka, ale je pravdou, že v naší populaci se v tomto procentuálním zastoupení vyskytuje haploskupina R1a, jejíž velkou část lze zjednodušeně snad označit za slovanskou. Je to haploskupina (skupina haplotypů, což jsou kombinace alel odkazujících na různá místa daného chromozomu – pozn. red.), která se nejvíce vyskytuje v Polsku, Bělorusku, Rusku, na Ukrajině a ve zbytku východní Evropy s převahou slovansky mluvícího obyvatelstva. Také se k nám šířila v 6. až 7. století právě s expanzí Slovanů.

 

Autor: Masarykova univerzita, Dagmar Husárová – Genetika odkrývá historii příjmení i původ Moravanů. Muni : měsíčník Masarykovy univerzity, CC BY 3.0, Odkaz

Jinak jsme skutečně geneticky pestří, jak se zdá, dokonce nejvíce v Evropě. Žádná z genetických haploskupin u nás přirozeně nedominuje jako v mnoha jiných částech Evropy. Můžeme zde nalézt celou řádku haploskupin ze všech koutů Evropy, částečně i z Asie nebo severu Afriky. Jako druhá nejčastější je u nás haploskupina R1b, která dominuje v západoevropské populaci. Mnoho jejích nositelů jsou potomci keltských a germánských kmenů. U nás nalezneme také hodně početnou balkánskou nebo skandinávskou skupinu. V menší míře máme zastoupeny také exotičtější populace, jako například z Kavkazu. Lze vysledovat také haploskupinu rozšířenou mezi židovským obyvatelstvem.
Je ale nutné zdůraznit, že příslušnost k haploskupinám se určuje podle Y-chromozomu, který se dědí pouze v mužské linii, vždy jen z otce na syna. Přirozeně máme mnohem více předků i přes matky, takže jsme opravdu směskou mnoha různých prastarých kultur a populací.

K čemu se dají genealogická zjištění využít? Tedy samozřejmě mimo to, že můžeme zjistit, kde má naše rodina předky…

Genealogie může například spojovat vzdálené příbuzné, o kterých často nemáme ani ponětí. Takhle jsem už potkal spoustu bezvadných lidí, s nimiž mám něco společného a oni to vnímají také tak. Také náhled do historie vlastní rodiny může člověku více upevnit jeho kořeny a odpovědět na otázku – „kdo vlastně jsem a odkud pocházím“. Myslím, že v dnešní nejisté době je ukotvenost a vědomí příslušnosti k nějakému regionu a jeho kultuře potřebná více než kdy jindy. Mnohým může dodat nějakou vnitřní sílu, jiní si zase začnou více vážit svého domova nebo dědictví, které nám tu zanechali předkové.

Věnujete se poměrně mladému oboru, kterým je genetická genealogie. Můžete jej přiblížit našim čtenářům?

Genetická genealogie, tedy spojení analýzy DNA, nám může zodpovědět řadu otázek, které bychom pomocí klasické genealogie zodpovědět nezvládli. Zatímco s klasickými archivními prameny, jako jsou matriky, gruntovní knihy nebo katastry, můžeme s rodinnou historií dojít přibližně do období po třicetileté válce, tedy do 17. století, pomocí genetiky a informací ukrytých v naší DNA můžeme vidět ještě mnohem dále. Stovky nebo dokonce tisíce let nazpět. Můžeme zjistit, ve které době a odkud přišli naši předkové na naše území, s jakou archeologickou kulturou nebo do jaké historické populace patřili. Ale můžeme s ní pracovat i v době „matriční“.

Třeba můžeme při troše štěstí odhalovat nezapsané nemanželské otce, postihnout změny příjmení, zjistit, zda nějaké příjmení vzniklo z jednoho společného prapředka nebo naopak, zda jeho nositelem bylo více nepříbuzných rodin. Záleží případ od případu. Kouzlo tradiční i genetické genealogie je, že nikdy nevíte, co vám přinesou a co zajímavého objevíte.

Narazil jste při vašem bádání na něco, co vás opravdu překvapilo?

Zajisté. Jen v rámci mé vlastní rodiny je takových překvapení nebo otázek mnoho. Například, co přinutilo mého předka v 17. století přijít do českých zemí až ze vzdáleného lotyšského Vilniusu? K čemu byla jinému mému předkovi, chudému tkalci v horské vesnici, doma harfa, která byla sepsána v jeho pozůstalosti? Kde skončil bratr mé prababičky, o jehož existenci jsem nikdy za celá leta neslyšel a informaci o něm nalezl pouze náhodou? Jak je možné, že si chudý kovář z podhorské vesnice nakonec mohl koupit obrovský a velmi drahý grunt na Hané? Co vedlo bohatou a váženou vdovu po vysoce postaveném panském úředníkovi k sebevraždě?

Takových a podobných nejasností a dráždivých otázek nalezne rodopisec za roky bádání spoustu.

Může mít původ vliv i na naši povahu? Uvedu-li konkrétní příklad, tak – jsem impulzivní, miluji moře a středomořskou kuchyni více než českou. Je tedy možné, že mám předky odněkud z Itálie nebo Řecka?

Osobně si myslím, že ne. Jak jsem již zmínil, jsme potomci mnoha různých kultur a populací, proč by tedy se tedy měli naši středomořští předkové projevit více než ti severoevropští? Myslím, že zde do jisté míry hraje roli i prostředí, ve kterém se člověk často pohybuje, které ho utvářelo nebo mu připadá něčím zajímavé.

Tak třeba já mám velmi rád Hanou a Slovácko, oblasti mých předků, kam jsme už od mého dětství jezdili velmi často za příbuznými a dodnes mě láká tam žít nebo je alespoň navštěvovat. Tyto regiony jsou mi opravdu velmi blízké a mám moc rád jejich přírodu, kulturu a historii. Ale k Valašsku, rovněž kraji mých předků, zase tak blízký duševní vztah nemám, neboť jsem tam až na výjimky v dětství nikdy nebyl a nikoho odtamtud neznal.

Na druhou stranu musím připustit, že dnes psychologové pracují s hypotézami o transgeneračním předávání traumat, kdy mnozí lidé reagují negativně na věci, které souvisejí s traumaty jejich předků, aniž by o nich sami měli nějaké tušení. To se může promítat do jejich chování a reakcí na určité situace. Pokud lze tedy nějak skrytě dědit traumata, možná pak skutečně lze také nějak předávat potomkům i sympatie k oblastem, ve kterých jeho předkům bylo dobře.
Nechme se tedy překvapit, co všechno nám přinese v budoucnu věda a její odhalování lidské duše.

Mezi vaše koníčky patří mimo jiné skauting. Která místa máte nejraději a kam se rád vracíte?

Ačkoli mě osud zavál do Brna, vždy bude mým domovem podhůří Jeseníků, odkud pocházím a kde mám rovněž své kořeny už od dob středověké německé kolonizace. Jsem s tímto krajem spjatý, ostatně právě zde jsem začal se skautingem a poznal dokonale zdejší přírodu i výtvory, které v krajině zanechali lidé žijící před námi. Poblíž městečka Břidličné, jejíž název napovídá o charakteru zdejší krajiny, je několik zatopených lomů. Uprostřed lesa jakoby téměř náhodou narazíte na jezírka, malé paloučky a roztodivný labyrint skal a mechem porostlých břidlicových hald. Je zde krásné ticho a sudetská příroda zde vytváří neopakovatelné genius loci. Jestliže je mi někde opravdu dobře a jestliže někde žijí mýtické bytosti, pak právě tady.

Ludmila Veselá

Foto: archiv M. Kotačky