Chytrý špičkový marketing.
view counter

Princip vzájemného uznávání na vnitřním trhu se zbožím

view counter
4.4.2016, Zdroj: Ministerstvo průmyslu a obchodu

Základem fungujícího vnitřního trhu EU, a tím i volného pohybu zboží, je zajištění volné a spravedlivé soutěže jednotlivých subjektů na trhu. Některé subjekty na trhu však zneužívají svého postavení k deformaci hospodářské soutěže. Vedle velkých soukromých firem jsou to především národní státy, které používají své regulační pravomoci k ochraně vlastních producentů před konkurencí z ostatních členských států. Princip vzájemného uznávání pomáhá odstraňovat neoprávněné překážky ve volném pohybu zboží na vnitřním trhu.
Česká firma chtěla v Německu prodávat určité zařízení vyrobené podle českých předpisů, které mělo certifikát příslušné české autorizované osoby. Zkušebny v Německu však český certifikát neuznaly a požadovaly provedení dalších testů. Příslušné německé ministerstvo nakonec uznalo, že jde o překážku volného pohybu zboží a nařídilo německým zkušebnám změnit postoj v těchto případech.
Že jste už o podobných problémech slyšeli nebo jste jim snad přímo sami čelili? V následujícím článku se pokusíme upozornit na některá úskalí volného pohybu výrobků po vnitřním trhu EU a nastínit základní principy, které v této oblasti platí.

Rozdílné národní požadavky na výrobky jsou jednou z hlavních překážek volnému pohybu zboží v EU
Základem fungujícího vnitřního trhu EU, a tím i volného pohybu zboží, je zajištění volné a spravedlivé soutěže jednotlivých subjektů na trhu. Vedle snah soukromých společností o získání dominantního postavení na trhu EU jsou to především pokusy členských států o regulaci trhu či o ochranu vlastních výrobců před dovozy, které jsou překážkou spravedlivé soutěže. Zatímco překážky typu cel nebo daní z dovozu se již v EU podařilo téměř odbourat, řada dalších překážek stále přetrvává. Čelní místo mezi nimi zaujímají nejrůznější požadavky kladené na dovážené či vyvážené výrobky, jako jsou rozměry, složení, značení apod.
Každý stát má velké množství požadavků na výrobky, jejichž cílem je např. ochrana spotřebitele nebo životního prostředí. Je—li výrobek uveden na trh pouze v jednom členském státě, stačí, když vyhoví místním technickým normám a vše je v pořádku. Jakmile však má být distribuován do dalších zemí, mohou se objevit problémy. Požadavky na výrobek se často liší stát od státu a není samozřejmě nutné dodávat, že přizpůsobování výrobku rozdílným normám v různých zemích by bylo v lepším případě velmi nákladné, v horším případě tak náročné (např. administrativně), že mohlo úplně podnikatele od expanze na daný trh odradit. Vědět o těchto problémech a také jak jim čelit by proto mělo být důležitou součástí strategických úvah českých firem ohledně dovozu či vývozu výrobků.

Dva způsoby řešení: harmonizace a vzájemné uznávání
S rozdíly národních předpisů ohledně požadavků na výrobky a s problémy s tím spojenými se EU potýká již řadu let a v průběhu času se na tomto poli dospělo k dvěma způsobům řešení. Prvním z nich je harmonizace (sjednocování) národních předpisů členských států EU pro jednotlivé druhy výrobků. To znamená, že členské státy se prostřednictvím orgánů Unie dohodly na kompromisním znění požadavků na jednotlivé výrobky a tyto společné normy pak platí shodně ve všech členských státech EU. Tento způsob na jedné straně zaručuje volný pohyb výrobků po unijním trhu a na druhé straně zaručuje vysokou míru ochrany (je používán zejména pro potenciálně nebezpečné či složité výrobky). V současnosti jsou tak harmonizovány technické požadavky např. na automobily, hračky, elektrické přístroje atd.
Harmonizace technických požadavků díky jednotným požadavkům sice odstraňuje překážky volnému pohybu zboží, nalezení nezbytných kompromisů mezi členskými státy však bývá často zdlouhavé. Navíc harmonizace nepokrývá všechny typy výrobků na trhu. Proto se vedle sjednocování technických požadavků uplatňuje také tzv. princip vzájemného uznávání.

Základem vzájemného uznávání je důvěra
Princip vzájemného uznávání se aplikuje u výrobků, které nejsou harmonizovány na evropské úrovni. Tvoří tak druhý pilíř volného pohybu zboží na unijním trhu.
Základním východiskem principu vzájemného uznávání je následující myšlenka: je—li zboží dobré pro spotřebitele jednoho členského státu (tj. odpovídá místním požadavkům), je dobré i pro spotřebitele z ostatních členských států a musí v nich být proto umožněn prodej tohoto zboží. Jinými slovy členské státy uznávají, že i když jsou výrobky vyrobené v souladu s jinými předpisy, normami nebo postupy, než jsou jejich vlastní, tyto v zásadě zaručují srovnatelnou míru bezpečnosti a nemohou jim tak odepřít přístup na svůj trh. Vedle členských států EU se princip vzájemného uznávání aplikuje i na členské státy Evropského hospodářského prostoru (tj. kromě členských států EU ještě Norsko, Lichtenštejnsko a Island) a Turecko.
Z právního hlediska vychází princip vzájemného uznávání přímo ze Smlouvy o ES (z článků 28—30), a jeho aplikace má přednost před národním právem nebo administrativní praxí orgánů státní správy, které by s ním byly v rozporu.

Každá zásada má výjimky
V jednotlivých případech mohou členské státy omezit volný pohyb jednotlivých výrobků, a to na základě tzv. oprávněných zájmů, kterými mohou být např. ochrana zdraví, životního prostředí, kultury či průmyslového vlastnictví. Důkazní břemeno přitom leží na orgánu dotčeného členského státu. Musí dokázat, že použitá opatření jsou skutečně nezbytná a zároveň omezují volný pohyb zboží v co nejmenší míře. Shledají—li tedy např. orgány jiného členského státu, že dovážené zboží není dostatečně označeno, nesmí hned zakázat jeho prodej, ale musí nejprve vyzvat dovozce k tomu, aby označení výrobků doplnil. Jakožto oprávněné omezení volného pohybu zboží lze uvést např. příkaz francouzských úřadů, kterým koncem devadesátých let po určitou dobu zakázaly dovoz britského hovězího masa do Francie v rámci zdravotnické prevence proti BSE a nemoci Creutzfeldt—Jakob.
Typickým příkladem porušování principu vzájemného uznávání ale nejčastěji je postup orgánů členských států vyžadujících přezkoušení, případně přizpůsobení vlastním předpisům, u výrobků, které již byly vyzkoušeny kompetentní institucí v jiném členském státě. Příběh české firmy z úvodu tohoto článku, který v loňském roce řešilo SOLVIT centrum při Ministerstvu průmyslu a obchodu, není bohužel ojedinělý. Jiná česká firma např. narazila na potíže na Slovensku při zabudování svého stabilního hasicího zařízení do stavby. Slovenské úřady vyžadovaly, aby zařízení odpovídalo parametrům podle jejich předpisů.
Naskýtá se otázka, jak se má podnikatel bránit, pokud podobným potížím čelí. Podnikatel se může principu vzájemného uznávání (článků 28—30 Smlouvy o ES) přímo dovolávat před všemi orgány státu (tedy i soudy), kam dováží své výrobky! Může dokonce požadovat náhradu škody v případě, že utrpěl újmu na základě národního předpisu nebo administrativní praxe, které odporují principu vzájemného uznávání.

Jak nejlépe postupovat, jestliže hodláte vyvážet do zemí EU
Každý podnikatel, který chce dovážet výrobky z jiného členského státu EU nebo naopak vyvážet výrobky do těchto států, by si měl nejprve položit několik otázek. Především: jsou požadavky na konkrétní výrobek harmonizovány na úrovni Společenství (tj. vztahuje se na tento výrobek některý evropský předpis)? Pokud ano, výrobek musí splňovat takto stanovené požadavky a má zajištěn volný pohyb v celé EU.
Jestliže neexistuje žádný právní předpis EU, který by se na konkrétní výrobek vztahoval, pak je třeba se ptát, jak je výrobek regulován v členském státě, kde je vyráběn nebo poprvé uváděn na trh, tzn. dovezen ze země mimo EU. Princip vzájemného uznávání se totiž uplatní za předpokladu, že výrobek je vyroben nebo uveden na trh v souladu s právními předpisy, normami či postupy, to znamená, že splňuje požadavky stanovené v některém členském státě. Pokud je tedy zboží vyrobeno v ČR nebo dovezeno do ČR z nečlenských zemí EU (mimo státy EHP a Turecko) a uvedeno u nás na trh, musí být v souladu s českými předpisy, normami či postupy. Pro toto zboží pak platí princip vzájemného uznávání a ve volném pohybu na unijním trhu by mu až na výjimky nemělo být bráněno.
Dále se může ještě stát, že na některý výrobek nejsou stanoveny požadavky v žádném národním předpise dotyčného členského státu. Pak platí obecná zásada, že výrobek musí být bezpečný — to je stanoveno směrnicí o obecné bezpečnosti výrobků (2001/95/ES), která se uplatní vždy, když neexistuje speciální právní úprava. I v těchto případech má výrobek právo na volný pohyb v souladu s principem vzájemného uznávání.

Unie se snaží problémy řešit, ale přispět mohou i sami podnikatelé
Evropská komise si je vědoma, že princip vzájemného uznávání nefunguje vždy tak, jak by měl a proto se snaží poskytnout o problematice technických požadavků na výrobky maximum informací, ať již např. na svých internetových stránkách, nebo prostřednictvím svých informačních center.
Pokud má podnikatel dojem, že orgány jiného členského státu neoprávněně brání přístupu výrobku na místní trh, má např. možnost obrátit se na tzv. systém SOLVIT, který tyto případy rychle a neformálně řeší. Pomoc SOLVITu je zdarma a nebrání podnikateli, aby využil jiných prostředků, např. podal stížnost Evropské komisi nebo se obrátil na soud.