Chytrý špičkový marketing.
view counter

Šimon mág: padlý mesiáš, anebo Kristus?

view counter

Křesťanství stále představuje určitou záhadu. Čím více toto náboženství člověk zkoumá, tím více nejasností objevuje. Zatímco jeho dnešní podoba je poměrně jasná – je organizovaná, jeho učení je ustálené a jednotné – v jeho počátcích tomu tak vůbec nebylo.

Z hlediska současného historika představuje doba vzniku křesťanství jedno velké mystérium a téměř žádné záchytné body. Tak je to i s další záhadnou postavou tohoto období – Šimonem, nazývaným obecně „Mág“ nebo „kouzelník“, jak ho pojmenovali v prvních staletích našeho letopočtu církevní otcové, což ovšem, jak uvidíme, málo odpovídá skutečnosti. Kdo je tento Šimon, o němž Bible říká, že v době, kdy apoštolové šířili první evangelium, byl uctíván polovinou národa Židů a „byl velkou mocí Boží“?

Zprávy o něm se nám dochovaly jen prostřednictvím křesťanů. U historiků se zmínka o něm nenachází (ovšem stejně tak ani o apoštolech). Katoličtí učenci Šimona považovali za podvodného kouzelníka a uváděli jej jako špatný příklad, jako opak toho, čím je pravé křesťanství, jako falešného napodobitele Krista a samozvaného mesiáše. To, co o něm uvádějí, ale v mnohém docela dobře vystihuje Ježíšovo učení – podobnost s Kristem, s jeho slovy a skutky je více než nápadná. Jak to tedy bylo?

Píše se o něm, že se narodil v Samaří (kraj mezi Judskem a Galilejí). Všichni se shodují na tom, že disponoval velkou božskou mocí, skrze niž činil zázraky mezi lidmi, takže mu mnozí uvěřili. Uvádějí, že celé Samaří, a i mnozí z okolních krajů jej považovali za proroka a mesiáše a uctívali jako Boha. Cestoval po Palestině a po Středomoří a měl mnoho učedníků a stoupenců, až nakonec s velkou slávou dospěl do Říma, kde snad byl obdivován samotným císařem a římskou smetánkou.

Všichni autoři se také shodují na tom, že na vrcholu své slávy Šimon dospěl až k tomu, že chtěl veřejně dokázat svou božskou moc tím, že – podle svých slov – vstoupí ke svému otci do nebe a po třech dnech vstane z mrtvých, což by možná dokázal, kdyby tomu nebylo zabráněno apoštoly křesťanské církve. Šimon naopak zažil náhlý a naprostý pád, utrpěl porážku a údajně zemřel, a když ani po třech dnech neobživnul, byl všemi zavržen a opuštěn a prohlášen za podvodníka.

Zajímavé je, že cesty a životní osudy Šimona se tolik shodují s Ježíšovými, i s osudy apoštolů Petra a Pavla. Někteří uvádějí, že Šimon byl učedníkem Jana Křtitele a následoval jeho učení, dokud jeho učitel nezemřel. Měl v jeho skupině údajně významné místo, snad hned druhé po Janovi. Po jeho násilné smrti snad pokračoval v šíření jeho poselství, přitom ale vyvinul vlastní učení a hlavně získal onu „velkou božskou moc“, skrze niž činil zázraky, a sám sebe prohlašoval nejdříve za mesiáše, pak za Boha.

Píše se, že prý o sobě říkal v jednom kraji, že je Syn, v jiném, že je Otec a ve třetím, že je Duch svatý. O své družce Heleně, která prý bývala prostitutkou, kterou si koupil a která jej všude provázela, říkal, že je „Nejvyšší myšlenkou“, matkou všech národů, Sofií. Sebe a svou družku připodobňoval ke Slunci a Měsíci. Kolovaly o něm legendy, že vlastnil nebeský kočár, na kterém býval viděn létat vzduchem. Nebo že vyvedl duše proroků z podsvětí. Uměl prý také oddělit duši člověka od těla a stvořit je ze vzduchu. Vykládal Mojžíšův Zákon a proroky ovšem tak, jako že Písmo hovoří o něm a že předpovídá jeho příchod. Zdá se podle vyprávění, že mnoho lidí přesvědčil.

Co se týče jeho učení, píše se, že vykládal toto: Bůh stvořil První myšlenku (Slovo), ženu, která byla Nejvyšší moudrostí, a ta sestoupila do nižších sfér a stvořila anděly. Andělé se proti ní ale ze závisti vzbouřili a stvořili svět, aby ji v něm uvěznili. Svět tak není stvořen skutečným Bohem, ale jeho anděly, kteří od něj odpadli a stvořili jej nedokonalý a porušený, učinili jej vězením a uvěznili v něm duše v ženských tělech. Ty se pak mnohokrát převtělovaly, pokaždé jsouce poskvrňovány. Protože Bůh viděl, jak andělé, mocnosti a vládcové špatně řídí svět, starajíce se jen o své potěšení, moc a vládu, rozhodl se dát věci do pořádku a ukázat se lidem. A tak sestoupil do světa, aby zachránil tuto První myšlenku a aby lidem ukázal, kým opravdu jsou, a poučil je o sobě samých, a tak dal lidem možnost spásy. Podobenství o ztracené ovci z evangelií je údajně od něj.


Svět jako vězení pro duše?

Šimon o sobě říkal, že je to on, kdo sestoupil skrze všechna nebesa, změnil přitom podobu, připodobňuje se v každém nebi mocnostem vládnoucím v tom nebi tak, aby se nakonec na zemi mezi lidmi objevil jako člověk, přestože člověkem není. Říkal prý: „V každém nebi jsem změnil formu podle podoby těch, kteří byli v tom každém nebi, abych unikl odhalení mých andělských sil a sestoupil dolů k Myšlence, která je tím, co je nazýváno Duch svatý, skrze niž jsem stvořil anděly, zatímco andělé stvořili svět a člověka.“

Bůh tohoto světa podle něj není žádný Bůh, ale jsou to Mocnosti, které se vzbouřily proti Bohu a udržují svět jako vězení pro duše. Dokonce i prorokové a zákon nejsou od Boha, ale byli ve skutečnosti sesláni Mocnostmi. Proto jen skrze něj je možné osvobodit se od světa a Mocností a od andělů světa. Prý ti, kteří v něj uvěří, budou mimo jejich moc, mimo moc světa a zákonů a budou moci dělat, cokoliv budou chtít. Zákony světa jsou podle něj od těchto andělů a uvrhují lidi do otroctví. Šimon prý sliboval, že tento svět bude rozpuštěn a lidé budou osvobozeni. Jeho učení je dualistické – proti zlému Bohu stvořiteli, který je ze světa, je dokonalý Bůh, který je v nebi nade vším, je neporušitelný, věčný, neměnný a bezchybný. Šimon rozděluje na Dobro a Zlo, Světlo, které je mimo svět a Temnotu světa, a upřednostňuje Dobro nad Zlem a Světlo nad Temnotou.

Temnota a svět zahynou a Světlo zvítězí. Dobro a záchrana ale nevyplývají z dobrého konání ve světě a z dodržování zákonů – ty jsou dány Mocnostmi – všechna spása podle něj pochází jen z milosti, kterou buď někdo obdrží, nebo ne. Milostí je světlo přinášené božskou osobou – Šimonem – je to poznání, které člověka dokáže vymanit z moci Archontů – porozumění sobě samému a vlastní skryté moci. Učil, že každý má v sobě božský potenciál – latentní skrytou sílu, neporušitelnou božskou podstatu.

O Bohu, Ježíšovi (a také o sobě) prohlašoval, že se nenarodil a nemůže zemřít ani trpět. Vždy byl, je a bude. Tím napadal apoštolskou verzi Ježíšova života – že se narodil a trpěl na kříži pro svět. Říkal, že Ježíš netrpěl, jen působil tím dojmem. Kristovo tělo nebylo hmotné, ale nebeské a bylo povzneseno nad každou lidskou slabost. Kristus tedy nepodstupoval muka, ani nebyl poskvrněn početím a narozením. Prohlašoval, že to byl on, kdo se zjevil jako Ježíš.

Je jasné, že Šimon představuje dokonalého gnostika, jeho učení plně odpovídá gnostickému pojetí. Proto jej někteří nazývají „otcem gnostiků“, křesťanští patristé zas jako „otce heretiků“. Údajně napsal několik knih. Shodují se na tom, že jedna se nazývala „Velké oznámení“, nebo „Velké odhalení“. Všechno v Šimonově podání bylo velké až megalomanské. Sám sebe nazýval manifestací velké skryté síly Boha. Proto pravděpodobně jeho přízvisko „Magus“ bylo zřejmě původně „Magnus“ – „Velký“, což by lépe odpovídalo reáliím – vidíme, že Šimon žádné kouzelnictví neprovozoval a že označení „čaroděj“ na něj ve skutečnosti vůbec nepasuje. Podle popisu byl filosofem, gnostikem, prorokem s velkou osobní mocí. Církevní otcové o něm později psali, že vládl démonům a ďáblům, jeho skutky označovali za čarodějnictví a jeho za Antikrista.

Židé jej ale tehdy přijali a považovali za svého vyvoleného. V jednom spisu je nazýván „šampionem Židů“. Byl tedy jako samařský (severní polovina Izraele) židovský mesiáš jakýmsi protipólem Ježíše na jihu v Judsku. Vzpomeňme si na epizodu z evangelií, kdy se po ukřižování vzkříšený Ježíš ukazuje apoštolům a vyzývá je, aby šli na sever do Galileje, že tam na ně bude čekat, že tam jej najdou. Apoštolové ale nového Krista nepoznávají. Vypadá jinak než jej znali, postupně je však přesvědčí, že je to on, a oni jej následují. Tím vyprávění končí. Co následovalo dál? Čím je tato epizoda? Možná se snad někteří apoštolové připojili k Šimonově družině?


Davidovský král a mesiáš z rodu velekněží – byl to Šimon?

Připomeňme také, že osoba a učení Šimona se nápadně podobá učení tzv. Elchasaitů, o nichž bylo řečeno v jiném článku („Elchasaité a rané křesťanství“). Ti uznávali a uctívali Krista jako krále, jehož nazývali také ElChasai, tj. „Velká, skrytá boží moc“ nebo „Dobrý král“, což odpovídá tomu, jak označovali Šimona. Šimonovo kázání o svobodě a skutečné podstatě Archontů a Mocností muselo mít velký účinek na židovský lid, zejména v oné době, kdy všichni očekávali davidovského krále a mesiáše z rodu velekněží. Možná v něm spojovali obě osoby. Šimon o sobě hovořil jako o spasiteli lidí, zachránci, ukazujícím cestu k Dobru a Moudrosti, skrze poznání (gnózi) vyvádějícím uvězněné duše ke Světlu – dobrému, skutečnému Bohu.

O Bohu hovořil jako o svém otci a o sobě jako o jeho synovi, synovi otce, případně jako o otci samém. Nepřekvapilo by, kdyby jej jeho stoupenci nazývali „Dobrý“ nebo „Svatý“, což v řečtině zní „Chrestos“. Je to však jen dohad jako mnoho dalších spekulací ohledně počátků křesťanství. Někdo takový se v té době tak zcela jistě musel nazývat, neboť máme pár historických dokladů toho, že v prvním století žili v Římě nějací „Chresťané“, o nichž se má zato, že jsou to křesťané, avšak o „Ježíši Kristu“ není v prvním století nikde žádná zmínka. Ve druhém století se vyskytuje v původních originálních rukopisech jméno „Isu Chrestos“. Až v dalším století se objevuje jméno Ježíše a Krista. Císař Claudius nechal podle Suetonia vyhnat z Říma Židy, protože vyvolávali nepokoje na pokyn nějakého „Chresta“.

Po získání věhlasu v Izraeli Šimon cestoval po Středomoří a získával si v mnoha zemích své stoupence, než dospěl ke konečnému cíli – Římu. Musel tam pobývat poměrně dlouho – někdy mezi 40. a 60. léty prvního století, protože údajně přiváděl svými činy a věhlasem k údivu římského císaře Claudia a po něm jeho nástupce Nerona. Podle zpráv církevních spisovatelů tam získal velké uznání a byly mu postaveny sochy. Faktem je, že byla objevena jedna římská socha z té doby s nápisem „Šimonovi, svatému bohu“. Pokud opravdu patří tato římská socha židovskému mesiáši, tak je to vskutku revoluční objev. Musely by se přehodnotit naše znalosti toho, co víme o prvním století našeho letopočtu, nebo si myslíme, že o něm víme.

Toto období je vůbec naplněné zajímavými událostmi, které stále představují hádanku. Za dvě autority té doby jsou bráni dva hlavní historikové popisující dobu 1. stol. n. l. – Tacitus a Josephus Flavius. Tacitus ve svých Letopisech píše o požáru Říma v r. 64. Tehdy bylo někým zapáleno a shořelo prakticky celé hlavní město mocné římské říše! A nejen to: Z požáru byli obviněni „Chresťané“. Píše: Nero „potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval Chrestiani“. Píše se o tom, že tito lidé byli známí svými „hanebnostmi a ohavnostmi“, kterých se dopouštěli. Uvádí vzápětí, že to prý má původ od Krista, který byl kdysi popraven Pilátem. Pokud je tato věta původní, znamenalo by to potvrzení historicity Krista, ovšem víme, že křesťanští autoři někdy původní díla upravovali, aby vyhovovala jejich učení, a přidávali věty i celé pasáže, což mohlo být i v tomto případě.

„Tato zhoubná pověra“ – píše dále Tacitus – „byla sice prozatím utlumena, ale znovu propukla nejen v Judeji, nýbrž i v Římě...“ Tito obvinění byli přibíjeni na kříže, upalováni a předhazováni psům. Bylo by zajímavé vědět, jestli Tacitus psal něco i o Šimonovi a více o tom, co se vlastně dělo v Judeji za Piláta, podivnou náhodou se však knihy popisující roky 30–31, 38–48 a 67–68 ztratily. Nedozvíme se, zda se v nich psalo o Ježíšovi, Šimonu „Mágovi“ a apoštolech Petru a Pavlovi, případně jiné věci, které by nám mohly něco napovědět.


Šimonovou zhoubou byla vlastní pýcha a namyšlenost

Je tedy vidět, že Šimon byl v dobách prvotního křesťanství významnou figurou, možná hlavním rivalem katolické větve křesťanství, nebo snad jeden z tvůrců křesťanského mýtu. Nakonec byl i žákem Jana Křtitele a zřejmě byl i současníkem Ježíše. Byl dokonce pokřtěn a přijal Ježíšovu víru – byl tedy křesťanem se vším všudy – a stal se zřejmě také apoštolem, když cestoval po Izraeli a šířil učení. Po Kristově ukřižování získal velkou slávu mezi Židy ještě dřív než Ježíšovi apoštolové. Bible a mimobiblické spisy ale vyprávějí, že „simonovci“ v boji s Ježíšovými apoštoly postupně prohrávali a byli konvertováni pod katolickou církev – apoštolové navštěvovali jejich obce a přiváděli je pod své učení. Píše se, že apoštolové Šimona vyhnali z Judska a ten odjel do Říma. Apoštolové Petr a Pavel se za ním vydali, aby tam proti němu bojovali, dokud jej neporazili, o čemž se zachovaly celé legendy. Křesťanský učenec Jeroným píše, že Petr „druhého roku Claudiova přišel do Říma, aby přemohl Šimona Mága“.

Proč apoštolům Šimon tolik vadil, je vcelku pochopitelné – Šimonova víra se od Ježíšovy až tolik nelišila, v něčem se však výrazně odchylovala od jejich pojetí. Zejména se Šimon sám stavěl na ústřední místo celé víry a na místo Krista. Jeho prohlašování se Bohem a přesvědčování ostatních o své nadřazenosti je jasný projev velké pýchy a namyšlenosti, které jsou pro něj typické. Tím se zcela odlišuje od náboženské víry Petra a Pavla založené na pokoře a tím se jim mohl silně odcizit. Propagoval také absolutní svobodu, nepodřízenost a také „volnou lásku“ v nejpůvodnějším smyslu slova. Rozhodně byl proti asketismu. Přitom považoval svět za špatný, a dokonce Boha za špatného, naproti tomu sebe za toho, kdo zná pravdu a který může jediný všechny zachránit.

Kritici říkají, že usiloval o pozornost, kterou si získával pomocí zázraků a kouzelnických kousků. Chtivost a lačnost jej mohly dovést k upadnutí do čarodějnictví. Pro to vše byl označován jako heretik, čaroděj, bezbožník a obviňován z šíření nezákonností, odvracení od zákonů, šarlatánství, svatokupectví, z černé magie a šíření falešných učení svádějících k hříchu.
Sám byl zřejmě velmi vzdělaný, studoval řeckou literaturu v Alexandrii, ezoterická učení, filosofii, v Egyptě byl zasvěcen do magie a zřejmě měl i přímou zkušenost s Ježíšem a Janem a skutečnými apoštoly, což mu dávalo velký kredit k tomu, aby mohl před svými krajany vystupovat jako prorok. Jeho důvěra v sebe byla ale až taková, že přesahovala všechny meze. Píše se: „Maje navíc k tomu všemu velkou kouzelnou moc, stal se tak ambiciózním, že chtěl být považován za nejvyšší moc, vyšší dokonce než Bůh, který stvořil svět.“

Těžko soudit, co všechno se dělo za jeho přítomnosti v Římě. Šimon tam možná soupeřil s Petrem a Pavlem o nadvládu, o to, čí víra zvítězí a stane se univerzálním náboženstvím. Svědky jejich velkolepých zápasů byli i císaři Claudius a Nero a bylo do nich zapojeno mnoho Římanů. Nakonec došlo k finálnímu boji – o samotný vstup na nebe. Šimon byl údajně zprvu úspěšnější. Když ale stoupal na nebe, Petr jej prý proklel a tím jej shodil. Někteří říkají, že pak byl ukamenován zklamanými Židy, někteří, že byl odnesen pryč a jeho pár zbylých následovníků se pak od té doby skrývalo, jiní, že se při pádu zabil; na pozdějších malbách bývá často zobrazován jako démon nebo anděl padající z nebe. Každopádně to celé pro něj skončilo špatně, zajímavé ale je, že stejně tak i pro Petra a Pavla, kteří v té stejné době umírají – Petr je pronásledován a utíká z Říma, je chycen a ukřižován – hlavou dolů, na převráceném kříži, což je také zajímavá věc – a Pavel je sťat. V krátké době nato umírá v Jeruzalémě i další důležitá osobnost – Ježíšův bratr Jakub.

Někteří současní autoři polemizují, zda Šimon není totožný s Petrem (nakonec Petr se také jmenuje Šimon), nebo zda Šimon není pseudonym Pavla (který je znám také jako Saul). Celá situace je komplikovaná tím, jak se všechny tři osoby ve svých skutcích a osudech prolínají a podobají. Každopádně vyplývá, že všichni nakonec v těchto bojích padli a zahynuli. Na jejich hrobech však vzniká nová – katolická církev, která, zdá se, spojuje něco ze všech tří osobností a jejich pojetí Ježíšova učení, i když největší díl zde mají Petr a Pavel. Šimonovo učení se ještě pár století uchovává v podobě gnóze a gnostických učení, avšak ty jsou do 5. století potlačeny a pohlceny nyní již vítěznou a všemocnou univerzální církví katolickou.


Velká židovská válka

O tomto všem antičtí historikové mlčí, ale to není až tak překvapivé. Tacitus, Josephus a další se ve svých historiích zaměřovali na „mainstreamové“ události, psali výhradně o mocných a slavných lidech, vojevůdcích, králích a císařích, se kterými sympatizovali, a o nichž uvádějí nejrůznější drby z jejich života, rodinné klepy apod., mnoho významných věcí ezoterické povahy jim však uniklo, nezajímaly je, nechtěli je z nějakého důvodu zvěčnit, anebo si jich prostě nevšimli. Není až tak divu, že narození chudého mesiáše někde na dalekém Východě si nikdo nevšiml, a proto se o něm nedochovaly žádné záznamy. Náboženské spory nějakých Židů římské historiky také asi nezajímaly. Nepřítomnost důkazů o historicitě Ježíše, Pavla, Petra, Šimona a dalších může mít takový jednoduchý důvod.

Pokud se podíváme na Josephovy dějepisné záznamy, uvádí pouze pár stručných zmínek o tom, že v době Ježíše a apoštolů se objevovalo množství „tuláků a podvodníků, kteří pod záminkou osvícení duchem božím prováděli vzpoury a převraty, přiváděli obecný lid k šílenství a vyváděli ho do pouště, jako by jim tam bůh měl ukázat znamení svobody... Větší pohromou, nežli byla tato, poškodil Židy egyptský lžiprorok. Přicházel do země jako kouzelník a přikládal si důvěryhodnost proroka. Shromáždil okolo třiceti tisíc oklamaných. Přivedl je z pouště na horu Olivetskou, odkud byl schopen si vynutit příchod do Jeruzaléma a zmocnit se po přemožení římské posádky samovlády nad lidem za pomoci svých pochopů, kteří by spolu s ním vpadli do města. Jeho útoku však Felix předešel...“ Tento „Egypťan“ prý pak utekl. „Kejklíři a lidé loupežnického charakteru shromáždili mnoho lidí, nabádali je ke vzpouře a povzbuzovali získáním svobody.“ Tolik se asi dělo podle Josepha v časech před válkou, která je dalším zajímavým momentem historie.

Po Ježíšově ukřižování a po činnosti prvních apoštolů, Petra, Pavla a Šimona, po shoření Říma, zabití císaře Nerona a občanské válce v říši vypuká zároveň s těmito událostmi také velká židovská válka, která byla vyprovokovaná radikálními skupinami židovské společnosti, tzv. zéloty, dnes bychom je nazvali fundamentalisty a nacionalisty, a pak tzv. sikárii – v podstatě dnešní teroristé. Byli to náboženští fanatici násilných způsobů, kteří úplně zavrhli zvyky a obyčeje židovské víry a zákonů. Dokázali zburcovat židovský lid a donutit k povstání proti tehdy největší moci – Římanům. Ovšem byli na hlavu poraženi a v obrovském holokaustu zničeni. Hlavní město všech Židů spolu s většinou národa bylo zmasakrováno. Stejně tak Židé v mnoha dalších městech ve velké části říše. Chrám v Jeruzalémě byl totálně zničen a srovnán se zemí. Po nějaké době však znovu povstal jiný, v Římě!

Ladislav Zelinka
historik, spisovatel, filosof