ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Slovanské stopy na Rujáně

view counter

Na Rujáně, největším německém ostrově na pobřeží Baltu, se nacházejí vesnice a města s původními slovanskými jmény. Právě zde stála největší svatyně boha Svantovíta, uctívaného ještě ve 12. století.

V době, kdy už byla celá západní a střední Evropa křesťanská, byla Rujána sídlem silného a schopného slovanského kmene Ránů. Válčení museli mít muži tohoto kmene v krvi, aby si uchránili holé životy. Rujána, tehdy ovšem pojmenovaná Rána, byla totiž kromě Lužice sousedící s Čechami posledním územím dnešního Německa, které drželi Slované. Ti přitom v 6. a 7. století obsadili prakticky celé území dnešního Německa. Konečně Drahomíra, matka knížete Václava i jeho silného bratra Boleslava, patřila do slovanského kmene Stodoranů (Havolanů). Ti se na dlouho usadili podél řek Spréva a Havola v oblasti dnešního Berlína, takže také v tomto regionu má mnoho vesnic a osad dodnes původní slovanská jména (například berlínská čtvrť Pankow).

 

Bohaté knížectví Ránů

Ránové si moc svého knížectví mezi 6. – 12. stoletím udrželi i díky tomu, že byli schopnými námořníky. Bez problémů nejdříve odráželi nájezdy divokých skandinávských Vikingů, aby později směle konkurovali jak Dánům, tak severoněmeckým kupeckým městům (tzv. Hanze). Slované z Rujány vybírali daně od kupců, kteří zde chtěli obchodovat a uvalovali clo na zboží, které přes ostrov putovalo na jih. Dalším vydatným zdrojem příjmů byly válečné reparace od poražených nepřátel nebo dary či daně od vazalů. Není tedy divu, že už záhy vyrostlo kolem centra kmene na Cap Arkoně, výběžku poloostrova Witow, obrovské město, z něhož se dodnes zachovaly úctyhodné zemní valy. Ty ho chránily před nepřítelem jen od jihu, o zbytek se postarala sama příroda, a to 45 metrů vysokými útesy z křídy. Ovšem zdejší poměrně úrodná půda živila už dávno před nimi jiné lidi, jak o tom svědčí četné nálezy, včetně kamenných komorových hrobů (thumb) u Bergenu. Není to jediná stopa po pravěkých obyvatelích Rujany - severně od Binzu se má nacházet 5 000 let stará, metr vysoká a 25 metrů široká kamenná zeď…

 

Plenění dánského krále

Konec říše Ránů přišel s invazí dánské armády krále Valdemara I., který se rozhodl jednou pro vždy vyřešit problém s konkurencí. Obléhání Arkony začalo po vylodění vojska 19. května 1168 a o měsíc později, na den svatého Víta (15. června), Arkona padla. Aby zbavil Rány jejich intelektuální elity (coby vedoucí kasty v případě povstání), dal Valdemar I. povraždit všechny slovanské kněží. Do základů zničil i jejich modlitebnu, pokladnici si samozřejmě nechal pro sebe. Dřevěnou sochu Svantovíta jako slovanský kult Dánové rozštípali na malé kousky a ty pak ještě spálili, aby nic viditelného z víry Ránů nezůstalo.

Rujanská knížata se stala slovanskými vazaly dánských králů (to trvalo až do vymření knížecího rodu po meči Vislavem III. v roce 1325, poté knížectví na ostrově i na pevnině převzalo pomořanské vévodství). Zbylé podrobené obyvatele násilím přinutili ke křtu a přijetí kříže. Komu se nechtělo, byl zabit. Do kraje začaly plynout davy Dánů a Němců, aby zdejší vzpurný slovanský živel „vyplemenili“. Není tedy divu, že po takovýchto drakonických opatřeních začalo Slovanů na Rujáně citelně ubývat. Podle historiků tady žil na počátku 15. století poslední slovansky mluvící člověk, skoro osmdesátiletá stařenka. Připomínku na zašlou slávu Slovanů na břehu Baltu lze nalézt ve zdi asi nejstaršího rujánského křesťanského kostela, jenž byl vybudován na konci 12. století, v obci s příznačným názvem Altenkirchen. Je zde zazděný kamenný Svantovítům reliéf. Jedná se o jediný z původního tuctu kostelů, které nechal dánský dobyvatel Valdemar I. na ostrově postavit.
Text a foto: Petr Blahuš