Chytrý špičkový marketing.
view counter

Smrt byla pro Slovany součást života

view counter

I přes staletí vlivu křesťanství se některé zvyky našich předků dochovaly až do dnešních dnů. Jak pohřbívali své zemřelé Staří Slované? A čeho se báli?

Své mrtvé původně spalovali, známe pojem popelnicových polí, kde byl popel zemřelých v nádobách zakopán nebo na ně byly vystavěny mohyly. Spálení těla mělo urychlit odchod duše, která tím přišla o tělesnou oporu. Zhruba od 7. století se setkáváme i s pohřbíváním nespálených těl. Těla byla ukládána také do plochých hrobů, a to spolu s oběťmi a dary.

 

Pohřební veselice

Naši předkové věřili, že duše zemřelého se do šesti týdnů odebrala do blaženého sídla zemřelých. Právě v tomto období čtyřiceti dnů po smrti byly pořádány hostiny zvané tryzny, které měly uctít zemřelého. Po těchto čtyřiceti dnech již nebyla duše poutána k tělu a odcházela do ráje. Podobné oslavy se opakovaly i ve výroční den smrti.

Obyčejní lidé považovali smrt za něco zcela přirozeného, a to díky svému soužití s přírodou, kde viděli smrt prakticky každý den v podobě odkvétání rostlin či odchodu živočichů. Na smrt pohlíželi spíše jako na odchod do jiných míst, o čemž svědčí i veselice při pohřebních hostinách. Tyto hlučné hry měly zaplašit zlé démony, kteří ohrožovali duši zemřelého na jeho cestě. Nechybělo ani hlasité zaříkávání a celá řada rituálů.

S postupem času a přechodem k pohřbům nespálených těl se věřilo, že duše se může vrátit a škodit živým. Proto se mrtvolám například svazovaly ruce a byly obráceny obličejem k zemi.

 

Umírající objímala smrtnice

Představy starých Slovanů o zosobnění smrti byly naplněny klidem a vyrovnáním. Smrt vnímali jako bílou ženu, kterou nazývali smrtnice. Byla oděna do bílého závoje a objímala ty, pro které byla poslána, aby si je odvedla. Kostlivci byly spíše spjati s pozdějším vlivem křesťanství, stejně jako upíři. Ačkoli právě upíři naháněli strach i Slovanům, takže se jim bránili oddělováním hlav mrtvým.

 

Mnoho podob duše

Duše podle Slovanů tělo neopouštěla jen po smrti člověka, ale i v bezvědomí či ve spánku. Mohla se zjevit jako stín nebo jako zvíře, nejčastěji bílá holubice, havran, krkavec, ale třeba i motýl, včela či moucha. Byla spojována s posledním výdechem člověka, při kterém se uvolnila. Aby jejímu odchodu nic nebránilo, otevíralo se okno. Nechávaly se někdy i otvory v truhle, v níž byl člověk pohřben.

 

Proč se mrtvému zatlačují oči?

O zvycích po smrti se zajímavě zmiňuje Leoš Flaitingr a Miroslav Huryta v knize Uctívání předků u starých Slovanů. Když nemohl někdo zemřít, pokládali ho z postele na slámu, někde mu kladli na prsa hlínu či alespoň zastavovali hodiny. Po smrti nejstarší člen rodiny mrtvému zatlačil oči, aby nemohl nikoho „vykoukat“, šátkem mu podvazovali bradu, aby nikoho s sebou „nevyvolal“. Před uložením do rakve nebožtíka omyli, učesali, oblékli do rubáše a také obuli, aby měl snazší cestu na onen svět. Pokud byl zemřelý hospodářem, byla jeho smrt oznámena koním, kravám a dalším zvířatům.

Nebožtík byl do pohřbu vystaven, aby mu všichni mohli dát poslední sbohem. V předvečer pohřbu se u rakve scházela rodina i známí, aby se modlili. Víko rakve muselo být řádně připevněno, aby se nebožtík nezjevoval. Když se rakev vynášela z domu, byla spuštěna třikrát tak, aby se dotkla prahu. Tak se mohl nebožtík rozloučit a požehnat stavení.

Jaroslav Svoboda