ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Tajemné lýkijské hrobky

view counter

Jedním z podivuhodných míst Lýkijského pobřeží Turecka jsou až 3 000 let staré tajemné hrobky vytesané do skal vysoko nad řekou. Díky žlutým antickým sloupům vypadají hrobky jako antické chrámy, což není překvapivé, protože celá oblast dlouho patřila pod Řecko. Architektura těchto hrobek je ovšem zajímavým mixem řecké a perské architektury, protože region byl svého času i součástí perské říše.

 

Příbytek pro život po životě

Hrobek se podél pobřeží Egejského moře nachází desítky, možná až stovky. Většina z nich nese stopy pozdějšího násilného otevření a vykradení, protože v nich kdysi spočinuli zesnulí zdejší bohaté vládnoucí kasty. Hrobky byly proto také krásně vymalované (ještě v roce 1838 zde britský archeolog Charles Fellows našel hrobky vyzdobené modře, červeně i žlutě), stály v nich sarkofágy a nechyběly ani oltáře plné darů na cestu do posmrtného života. Lýkijci totiž věřili v život po životě, protože jinak by si těžko dali práci tesat a hloubit do skal spousty hrobek, které navíc vypadají jako obydlí. Většina z nich je totiž po stránce stavební takto pojata - mají například dveře či okenní překlady, což je typické pro klasická obydlí. Vstup do nich mohl být zatarasen i posuvnými kamennými dveřmi – na pohřebišti u Pinary byly ve skalách objeveny zářezy, které měly sloužit k tomuto účelu.

 

Amyntasův „chrám“

Podle způsobu pohřbívání je patrná snaha Lýkijců své zemřelé navštěvovat, protože na rozdíl od egyptských hrobek, které jsou před vykradači pečlivě zabezpečeny a utajeny, byly ty lýkijské snadno přístupné. Umísťovaly se třeba vysoko do skal, takže - nadneseně řečeno - nebožtík měl doslova panoramatický „výhled“ na okolní krajinu... Ovšem na druhou stranu byly hrobky kvůli tomu i zdaleka vidět. Nejznámější a nejnavštěvovanější lýkijskou hrobkou je 2 400 let stará Amyntasova hrobka, jejíž vchod lemují sloupy, a tak spíše připomíná malý chrám. Ovšem za nejslavnější zdejší hrobkou se musíme od nás vydat ne na východ, ale na opačnou stranu. Hrobku Nereoven najdeme totiž v Britském muzeu v Londýně.

 

Říše zmiňovaná Biblí

Co se týká víry, byl božský pantheon Lýkijský totožný s náboženstvím Chetitské říše. Obě kultury vzdávaly velkou úctu bohu vegetace Telepinovi a jeho hrdinnému příbuznému Telephovi. Z Lýkie také pochází zvyk věštění z jater obětního zvířete a část zdejších božstev si „převzali“ Etruskové. Lýkijská říše byla na svou dobu výjimečná politickým uspořádáním. Byla totiž konfederací 23 na sobě nezávislých měst, které se sdružily do spolku s jednotnou zahraniční politikou. Jedním z šestice nejdůležitějších měst byla Mira, kterou díky významnému přístavu navštívil svého času i římský císař Hadrián. A píše se o ní v Bibli.

Zde také kdysi působil - a zemřel - svatý Mikuláš, a proto je oblast kultovním místem i pro pravoslavné křesťany. Dalším magnetem je antické město Kaunos, ze kterého se dochovaly základy celého města včetně chrámu, divadla a římských lázní. Od zbytků akropole se naskytne nádherný výhled na moře až k ostrovu Rhodos.

 

Sarpédón, syn Diův

Konečně i samotné kořeny antického království Lýkie sahají do Evropy. Zamilovaný Zeus v podobě býka unesl překrásnou Európu a ta mu na Krétě porodila tři syny. Nejznámějším z nich je Mínós, kterému budoucí manželka porodila strašlivého Mínótaura. Ale pro Lýkii je důležitý Sarpédón. Když totiž bratři dospěli, rozeštvaly je spory o dědictví jejich adoptivního otce, krétského krále. Mínós Sarpédóna vyhnal, a ten uprchl na východ, kde se stal vládcem v oblasti nazývané Lukka. Jeho nástupce Lykos, syn athénského krále Pandiona II., své království přejmenoval na Lýkie.
Petr Blahuš