Chytrý špičkový marketing.
view counter

Tajemství jazyka sv. Jana

view counter

Jana z Pomuku, v té době už označovaného jako Nepomucký, velice uctívali kanovníci od svatého Víta. Ve snaze o jeho oslavení vytvořil v roce 1668 kanovník Jan Ignác Dlouhoveský latinský spisek „o blahoslaveném Janu Nepomuckém, kanovníku pražském a děkanu královské kaple u Všech svatých, pro zachování tajemství zpovědního z mostu pražského shozeném a utopeném dne 16. května 1383“.

Bezděky tak ke všem dosavadním omylům přidal další. Především, nejenže převzal chybný letopočet smrti původního Johánka z Pomuku, ale navíc místo 20. března uvedl jako den jeho mučednické smrti 16. květen. Svou chybou se tak zasloužil o to, že dodnes svatojánský svátek slavíme v půli května, byť už ani zdaleka ne tak slavně jako dříve.

 

Nepomucká legenda šířená do Číny

Rok po Dlouhoveském napsal jezuita Jiří Krugerius další nepomucenské pojednání zakončené žádostí, aby papež konečně pražského mučedníka svatořečil. A hned v dalším roce se k literárnímu úsilí těchto dvou duchovních přidal jejich přítel, jezuita a významný dějepisec Bohuslav Balbín. Protože nedostal povolení ke studiu listin pražské kapituly, obrátil se na Jana Ignáce Dlouhoveského, který mu svůj rukopis, který do té doby ještě nevyšel tiskem, zapůjčil. Netušil, že kanovník se příliš na historickou věrohodnost neohlížel a shromáždil o Nepomuckém kdejaké zpola vymyšlené příběhy. A tak na základě nejrůznějších fikcí v dobré víře napsal latinsky „Život svatého Jana Nepomuckého, pražského chrámu metropolitního u sv. Víta kanovníka, kněze a mučedníka“.

Jeho Nepomucenská legenda vyšla záhy v českém i německém překladu a stala se známá po celé tehdejší Evropě. Jezuitští misionáři ji dokonce šířili až v daleké Číně a Japonsku a na opačné straně zeměkoule v Jižní Americe. Královnin zpovědník Jan Nepomucký se stal pro veřejnost světcem a v Praze na Karlově mostě, z míst kde byl prý svržen do Vltavy, byla při příležitosti 300. výročí jeho smrti vztyčena jeho socha od Jana Brokofa. Za této situace se svatořečení pražského mučedníka už nedalo příliš odkládat. Nikdo však nemohl tušit, že mu výrazně napomůže jeden očividný zázrak.

 

Zázrak v katedrále

Součástí kanonizačního procesu, předcházejícího Janovo svatořečeni, bylo 15. dubna 1719 otevření Johánkova hrobu ve svatovítské katedrále a exhumace jeho pozůstatků. U náhrobního kamene se toho dne shromáždila celá kanonizační komise vedená pražským arcibiskupem Ferdinandem Künburgem a po dlouhé modlitbě potvrdili dva historikové, že nápis na náhrobku odpovídá 14. století. Poté přizvaní dělníci páčidly nadzvedli náhrobní kámen a začali z hrobu vybírat hlínu. Teprve v hloubce asi 120 centimetrů narazili na zbytky dřevěné rakve, v níž byla uložena takřka neporušená kostra zabalená do cárů černé a červené látky. Nebožtík ležel s rukama zkříženýma na prsou a s hlavou obrácenou směrem k oltáři.

Chirurg doktor Šebestián Fuchs sestoupil do vykopaného hrobu a kus po kuse podával ostatním členům komise jednotlivé kosterní pozůstatky. Janova lebka byla plná hlíny, a tak ji sakristián Potůček opatrně přenesl k připravenému stolu a začal čistit. V tu chvíli vypadl na prostřený bílý ubrus kus měkké, načervenalé tkáně. Všichni přítomní zmlkli úžasem. Na první pohled bylo zřejmé, že před nimi leží mučedníkův jazyk. Okamžitě se na tom shodli všichni lékaři mezi členy komise. O to víc je nečekaný objev šokoval. Po více než třech stech letech zůstal z celého mučedníkova těla naprosto dokonale uchován právě jazyk. Nemohlo být pochyb, že musí jít o boží znamení. A tohle jasné a nevyvratitelné znamení přes počáteční pochybnosti vatikánské Svaté stolice nejvýrazněji přispělo k pozdějšímu Janovu slavnému svatořečení.

 

Profesor Löw má jasno

Profesor Karlo-Ferdinandovy univerzity, císařský lékař a zkušený anatom Jan František Löw z Erlsfeldu nadiktoval do protokolu svoje zjištění o celém objevu: „Vidím hlavu naplněnou hlínou. Avšak v hlíně ke svému podivu a úžasu nalézám jakousi hmotu, jež se podle své podoby, podstaty, složení cév a červené barvy musí považovat za pravý lidský jazyk. S bezpečným svědomím ho za takový veřejně prohlašuji a věřím, že byl proto zachován, protože Jan Nepomucký jím zachoval tajemství svaté zpovědi.“

 

Od uctívání k pochybám

Dne 19. března 1729 vyhlásil papež Benedikt XIII. pražského mučedníka za svatého. Janovo svatořečení se setkalo s velkým ohlasem nejen v Čechách, ale v celé habsburské monarchii. Nepomuckého kult se ujal i v sousedním Bavorsku a v dalších evropských zemích. Nad světcovým hrobem ve svatovítské katedrále bylo v roce 1736 vztyčeno stříbrné mauzoleum a chybně stanovený den jeho utopení – 16. květen – se stal zemským svátkem a dnem pracovního klidu. Zrušila ho až československá vláda v roce 1925.

Jenže jak už to tak v dějinách bývá, po vypjatém uctívání přišlo období zpochybňování. Samozřejmě postihlo i Janův kult a onu zázračnou svatojánskou relikvii. Pouhých jedenáct let po té, co se v pražském chrámu sv. Víta rozzářilo stříbrným leskem Nepomuckého mauzoleum, upozornil historik Eliáš Sandrich na omyl kronikáře Hájka s datováním Janovy smrti a správně ji zasadil do roku 1393. Známý Hájkův kritik historik Gelasius Dobner sice ztotožnil sv. Jana se skutečným generálním vikářem Johánkem, ale jeho názor věcně napadl obrozenecký historik a jazykovědec Josef Dobrovský a správně odhadl skutečný stav věci. Ale co světcův jazyk? Jeho záhada byla rozřešena teprve v roce 1973. Z histologických a sérologických zkoumání relikvie vyplynulo, že se vůbec nejedná o jazyk, ale o zbytek mozku. I tak je jeho zachování minimálně zvláštní a překvapivé.
Jan Bauer