ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Uzdravení srdce a duše

view counter

Největší sílu musí člověk vynaložit na překonání své největší slabosti.

Elmer G. Letterman

Z brány losangeleského okresního vězení vyjel obrovský, stříbrnočerný autobus a po výpadovce zamířil k budově soudu v nedalekém San Pedro. Pasažéři v autobuse sice měli ruce i nohy zamčené do pout, ale přesto využili vzácné příležitosti a užívali si pohledu na normální „nevězeňský“ svět.

Ve svých třiapadesáti a s dosud čistým trestním rejstříkem jsem do té party příliš nezapadal. Byl jsem v mládí úspěšný žokej, nyní úspěšný žurnalista, jenž získal několik ocenění a vlastnil prosperující televizní produkční studio. Přesto jsem si pobyt za mřížemi zasloužil. Záměrně jsem přestal brát léky na svou bipolární poruchu osobnosti a začal jsem se opíjet. Skončil jsem v manickém stavu, který mi skoro padesát hodin nedovolil zamhouřit oka, a nakonec jsem fyzicky napadl svou přítelkyni.

Jak stát Kalifornie, tak i já jsme tento čin považovali za neodpustitelný. Dnes byl šestý den od mého uvěznění a já se jakžtakž vzpamatovával z abstinenčních příznaků a těžké angíny. Z nudy jsem začal klábosit se svým sousedem, k němuž jsem byl připoutaný. Probírali jsme příčiny, jež nás dovedly k těmto koncům. Vzpomínky na dětství jsem měl černé jako ten autobus. Nejživěji si vybavuji chvíle, kdy jsem sedával na schodech naší venkovské chalupy v jihozápadní Virginii a poslouchal, jak maminka zběsile křičí bolestí, zatímco čeká na zdravotní sestru, která měla přijet s injekcí morfia, aby jí usnadnila umírání na rakovinu žaludku. Po maminčině smrti mě vychovávala babička, ale o šest let později nečekaně zemřela i ona. Pak jsem dva roky bydlel v otcově nové rodině, ale celou tu dobu mě sexuálně zneužíval náš příbuzný.

Odmaturoval jsem už v šestnácti. Otec mi strčil čtyřicet dolarů a posadil mě na vlak do Lexingtonu v Kentucky, kde jsem si našel práci na dobytčí farmě, kde chovali i plnokrevníky. Nějakou dobu jsem velmi úspěšně jezdil jako žokej a vydělal si tolik peněz, že mému otci, vlakovému výpravčímu, se o tom v životě nesnilo. Už tehdy se však u mě projevovala láska k psaní, takže jsem průběžně publikoval ve všech hlavních denících a časopisech východně od Mississippi, včetně New York Times a jejich nedělního magazínu. Po devatenácti letech dostihů a celkem po třinácti zlomeninách jsem se stal reportérem na volné noze. V novém oboru jsem vynikl stejně jako v tom předchozím. Po osmi letech jsem se s několika novinářskými cenami v kapse stal spolumajitelem malé televizní produkční společnosti. Typický workoholik v chorobném stadiu. Nepotřeboval jsem žádného psychologa, abych nevěděl, že můj utajovaný hněv a frustrace z dětství se ve mně přetavily na ctižádost a ženou mě nelítostně za úspěchem – hmatatelným důkazem mé lidské hodnoty.

Pravda byla taková, že jsem si nevěřil a moje zakomplexovanost a nedostatek sebeúcty mi nepomohly ve vztazích k ostatním ani v nalezení smyslu života. Důsledkem byl rozpad manželství po čtrnácti letech a pokus o sebevraždu. Poté mě diagnostikovali bipolární poruchu osobnosti. Musel jsem strávit nějakou dobu na psychiatrické klinice. Pobyt se po čase zopakoval.

Nedokázal jsem se smířit s vědomím, že moje manželka žije s jiným mužem, a tím se u mě vynořily dosud potlačené vzpomínky na sexuální zneužívání v dětství, s nimiž jsem se žádnému psychiatrovi nikdy nesvěřil. Nejdřív jsem věřil, že východiskem pro mě bude bisexualita, ale to zase odporovalo mé silné náboženské víře. Byl jsem zoufalý, tloukl jsem hlavou do stěn své pomyslné klece a nevěděl, jak z ní ven. Střídaly se u mě stavy bezbřehého nadšení a naopak plačtivých depresí. Následoval další pobyt na psychiatrii a druhý rozvod.

Vyčerpaný po sedmiletém braní antidepresiv jsem si řekl, že mi beztak nepomáhají, a vykašlal se na ně. Po manické fázi jsem svůj vztek a nenávist nasměroval vůči své přítelkyni. V důsledku toho jsem skončil v okresním vězení a vysloužil si jízdu autobusem zadarmo. V budově soudu nás zamkli do velké cely, kde jsme čekali na postupné předvedení před soudce. Jeden starší spoluvězeň nám vyprávěl, že ve vězení skončil jedině proto, že měl propadlý rybářský lístek a policista na stanici našel v počítači jeho dvanáct let starou nezaplacenou pokutu za dopravní přestupek. Bylo jasné, že soudce ho okamžitě pustí domů.

Můj kolega z autobusu přišel na řadu dřív než já, a když ho přivedli zpátky od soudce, posadil se na podlahu a zoufale se rozplakal. Právě dostal dvacet pět let vězení za drobnou krádež, protože šlo už o jeho třetí trest. Nebude se smět scházet o samotě se svou mladou manželkou a neuvidí vyrůstat svoje dvě malé děti. Srdce mi pro něho krvácelo. Nepřipadal mi jako těžký zločinec, a nejspíš jím ani nebyl. Chtěl jsem ho nějak utěšit, ale nenapadlo mě ani slovo. V rozpacích jsem se od něho odvrátil, když tu mě výkřik spoluvězňů přiměl otočit se zase zpátky. Mladý odsouzenec se zmítal v křečích a u zaťatých úst se mu hromadila pěna.

Rázem jsem pochopil, že mladý muž dostal epileptický záchvat a je v přímém ohrožení života. Rychle jsem k němu přiskočil a začal mu poskytovat první pomoc. Jako bývalý žokej jsem tyhle dovednosti ovládal, protože na dráze často docházelo k nebezpečným zraněním jezdců, kdy rozhodoval každý okamžik. Ostatní vězni se vylekaně stáhli stranou, aby nepřekáželi. Ted už budu stručný. Soudce mě potrestal šesti měsíci domácího vězení, povinnou protialkoholní léčbou a povinnou psychiatrickou léčbou. Se vším jsem souhlasil a můžete mi věřit, že po celých osm let, jež od té doby uběhly, jsem se nenapil ani kapky alkoholu, nevynechal jedinou schůzku a ani návštěvu u psychiatra. Ve chvíli, kdy jsem mladému muži zachránil ve vězení život, jsem si uvědomil, že mě tam zavedl osud – kdybych vězni neposkytl první pomoc, určitě by zemřel. Pochopil jsem, že všechno, co děláme, má smysl, a že i já jsem hodnotný člověk, který má hodně chyb, ale současně i hodně dokáže – dokonce i zachránit lidský život.

Tím dnem jsem zahájil novou životní etapu. Dnes se věnuji své práci a charitě, žiju ve spokojeném partnerském vztahu a učím se, jak chutná štěstí. Mimochodem – mladému muži, kterého jsem ošetřil, snížili při odvolacím řízení trest na deset let v nejmírnější nápravné skupině, kde směl přijímat rodinné návštěvy, a vzhledem k dobrému chování a záruce rodiny se na svobodu dostal už po pěti letech. Věřte – všechno v životě má svůj účel a smysl.

Reu Ed Donnally