ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Vnímá svět, který běžně nevidíme

view counter

Zajímají vás paranormální jevy? Setkali jste se někdy s něčím, co nelze racionálně vysvětlit?  Pak vás bude zajímat vyprávění Romany Kolegarové, která v této souvislosti dokonce založila na Facebooku skupinu Paranormální jevy...777. Co ji k tomu přivedlo? Na to má Romana celkem jednoduchou odpověď: „Opakovaně se mi stávaly příhody, které lze řadit do kategorie paranormálních jevů. Jsem tak trochu magnet na duchy.“ (smích).  Ovšem mimo přednášek a dohled odborníků si s touto sférou nezahrávám, mám k ní veliký respekt, také sama úmyslně nehmotný svět nekontaktuji. I má starší dcera je k těmto jevům velmi vnímavá. Mívá vize ve formě trhaných černobílých filmů, ale nerada o nich mluví.“

 

Zmínila jste, že spolupracujete s odborníky…

„Ano, s několika skupinami lidí, kteří se podobnými jevy zabývají na profesionální úrovni. Jde o Eprv 777, VTPJ a Paranormal tým. Zúčastnila jsem se s Eprv 777 vyšetřování jevů u márnice v Mariánských lázních a pak na zámku v Horšovském Týnu. Tam došlo i na přímý kontakt s entitou.“

 

Jak takový kontakt probíhá?

„Většinou jde o pocity, mně třeba začaly mrznout nohy. Z analýzy nahrávky EVP jsme následně zjistili, že mi to entita oznámila předem. Koho tyto věci zajímají, může se 12. května zúčastnit přednášky, kterou chystáme v Mariánských Lázních. Dojde tam i na vyšetřování jedné události. Mimochodem, Mariánské Lázně jsou na paranormální jevy poměrně bohatým městem.“ (smích)

 

To víte z vlastní zkušenosti?

„Bydlím v tomto západočeském městečku už sedmnáct let a sedmým rokem pracuji jako masérka v jednom z nejstarších lázeňských objektů. Brzy po nástupu do zaměstnání mi bylo jasné, že na hotelovém balneo provozu ve sklepních prostorách asi nebude všechno úplně v pořádku. A když jsem později pátrala trochu v historii, zjistila jsem, že ani není divu. Poslední majitelé domu, Židé, byli za války odvlečení do koncentračního tábora, kde všichni zahynuli. Domov pro ně zřejmě hodně znamenal, jejich duše k němu byly připoutány i po smrti. Já se s jednou z nich, říkalo se jí Fridrich, dokonce osobně setkala.“

 

Můžete nám k tomu prozradit více?

„Na pracovišti jsem hned v prvních dnech pociťovala zvláštní jevy. Periferně jsem občas zahlédla jakési míhající se stíny, ozývaly se nedefinovatelné zvuky a podobně. Nešlo o nic závažného, ale byla jsem z toho trochu nesvá, tak jsem se mezi řečí zmínila kolegům v práci. Překvapilo mě jejich sdělení, že je to známá věc a že na balneo mnozí zaměstnanci odmítají chodit, protože tam „straší“. Já se nebála, ale někdy to nebylo jednoduché. Například jsem po příchodu do zaměstnání nemohla otevřít dveře od masérny. Když po delším zápase konečně povolily a vstoupila jsem do temných prostor, měla jsem dojem, že jsem zakopla o hromadu poskládaných ručníků. Zlobila jsem se, že je tam nechaly ležet noční recepční, že je zapomněly odnést. Ale po rozsvícení jsem zjistila, že na zemi nic není. Jindy jsem po ranním příchodu u vstupních dveří jasně slyšela, že v přilehlé sprše teče voda. Běžela jsem ke sprchovému koutu, a co myslíte? Samozřejmě, byl suchý, nikde ani kapka vody. Také se stávalo, že jsem na masérně měla ráno s kolegyní zpřeházené věci. Nicméně časem jsem zaznamenala, že mě tyto anomálie varují před namátkovými kontrolami ze strany vedení hotelu, což vůbec nebylo špatné. (smích).

A tak zatímco se ostatní ducha Fridricha báli, já ne. Naopak, padli jsme si celkem do oka. Časem mě sem tam pohladil, dovolil si mě dokonce plácnout po zadních partiích těla. Za to ovšem vždy sklidil výtku, že je uličník. A pak se mi jednou ukázal, viděla jsem ho úplně zřetelně. Byla jsem zrovna u van a otočila se směrem k přilehlé sauně. Stál tam - vysoká černá postava, neměl obličej ani nohy, jakoby plul nad zemí. Trvalo to jen pár sekund a pak byl najednou zase pryč. Ani tehdy jsem ale nepocítila žádný strach. A vlastně je mi trochu líto, že Fridrich hotel nadobro opustil. Zhruba před rokem se totiž dělala na našem provozu celková rekonstrukce, nezůstala tam cihla na cihle. Trvalo to tři měsíce a zpočátku se Fridrich ještě sem tam připomněl nějakou tou ‚legráckou‘ na recepci, v restauraci…

Při slavnostním znovuotevření našeho balnea jsem čekala, jak Fridrich zareaguje, co na to ‚řekne‘. Ale k mému zklamání se od té doby zatím neobjevil. Zřejmě rekonstrukce narušila jeho prostor a energetické pole. Možná někde čeká a zase se vrátí. Pokud ne a odešel do světla, jsem za to ráda, i když mi na jednu stranu jeho společnost a ‚žertíky‘ chybí. A věřte, že i další lázeňské domy ve městě mají pohnutou historii a můžete se v nich setkat se záhadnými jevy. Pokojská ze sousedního hotelu se například setkala s duchem jakési ženy. Když vešla do jednoho z apartmánů, seděla u stolu jako živá, byly zřetelně vidět i detaily jejího oblečení. Ovšem než se pokojská stačila vzpamatovat, rozplynula se nezvaná návštěvnice jako pára nad hrncem. Servírka z dalšího hotelu, která občas bere směny za noční recepční, celkem často po jedné hodině ranní slýchá v chodbách dětský pláč, párkrát zahlédla u zdi mávající ruce, jednou i celou postavu. Co vím, v těchto budovách byly svého času lazaret a polní nemocnice, porodnice. Zůstaly tam uchovány energetické otisky a osudy mnoha lidí.“
(zem)