Chytrý špičkový marketing.
view counter

Vymítání a zaklínání zlých duchů

view counter

Obecná lidová víra, že v každé smůle a v každém nezdaru má své pazoury ďábel nebo zlí duchové, vedla zcela samozřejmě k úvahám o způsobech, jak takováto působení nečistých sil zastavit. Aby se démoni vypudili z domu, uchylovali se lidé k různým prostředkům. K jednomu z nejprostších patřilo vykouřit celou budovu sirným dýmem. Vypracovanější a údajně též účinnější se pak jevila směs žluči a krve černého psa, jíž se pomazaly dveřní zárubně a venkovní zdi domu. To bylo považováno za neselhávající způsob, jak zamezit ďáblu vstup a udržet ho mimo dům. K tomu se prováděla různá kouzla a zaříkávání, vyráběly se ochranné amulety a talismany, jež měly držet zlé síly v patřičné vzdálenosti a také ochraňovat člověka před povětrnými démony při bouřce.

Obdobně se věřilo, že proti vlivu zlých duchů jsou účinné i rozličné byliny. V jednom staroanglickém rukopise, uloženém v Královské knihovně ve Stockholmu, se doporučovaly petúnie, bedrník, konopí, sporýš, blín a koprník. K rostlinám, které pomáhaly při zaříkávání nečistých sil, patřil i vavřín. V jednom traktátu ze 17. století se píše, že matka Příroda si oblíbila vavřín natolik, že "ani hrom a blesk se ho nedotýkají".
Jako spolehlivou ochranu proti zlému duchu v blesku byl vavřín uznáván už za časů Pliniových. Sedláci ve Skotsku, kde se tradičně na působení zlých duchů věří, nechávají zase každoročně nějakou část svých polností ležet ladem. Říkají tomu "záhumenek dobrého člověka" a doufají, že ponechají-li je takto k volnému použití zlým duchům, budou ostatní jejich pozemky úrodnější, neboť satanovi se také dostalo podílu.

Že vymítání nebo vyhánění ďábla či zlého ducha se provádělo už v raných dobách křesťanství, je doloženo ve spisech Justina Mučedníka, Tertulliana a Origena. Psaná formule vymítání byla užívána patrně již ve 2. století, ale rozhodně potom ve 4. století, kdy ji máme doloženou knižně. Hlavními prostředky k zaklínání ďáblů patřily svaté jméno a znamení kříže. Kdo zatím nepokřtěný přistupoval ke křtu, musel se sám odříci ďábla a všeho jeho díla, ale nadto se ještě musel podrobit i exorcismu - tedy obřadu vymítání. I dnes, když poutníci ze zemí východních církví navštíví Jeruzalém, vždy si s sebou přinášejí své rubáše, protože pevně věří, že když je smočí v prameni Siloam a dají požehnat u božího hrobu, zajistí si tím dokonalou spásu svých duší, neboť budou-li v nich pochováni, ochrání je po smrti před silami zla.

K zahánění zlých duchů v povětří, kteří škodili při bouřkách, krupobití a vichřicích, zase sloužily posvěcené zvony. Zvyk vyzvánět před mimořádně nebezpečnými bouřkami se v některých oblastech Anglie zachoval dodnes. Užívání bronzových zvonů sahá až do dávné minulosti. Tak třeba Strabón dokládá, že starořímští pastýři věšeli zvonky zvířatům svých stád nejen proto, aby věděli, kam se zatoulali, ale také proto, aby jejich cinkání chránilo před zlými duchy a dravou zvěří. Ovidius i další pak píší, že v jejich době se tlouklo do bronzové nádoby vždy při zatmění slunce nebo při úmrtí někoho blízkého, aby tak zapudili démony. Po smrti křesťana se zase ozýval zvon umíráčku nejen jako oznamovatel smrti a za šťastnou pouť duše do zásvětí, ale rovněž proto, aby zlí duchové neškodili zesnulému tělu. K zahánění zlých duchů z blízkosti nebožtíka se užívalo též svěcené vody a zapálených svíček.

V dávných časech se potírání a zapuzování ďábla též zobrazovalo na budovách, chrličích vody nebo také na dřevořezbách pod mizerikordy mnišských kůrů. Ďáblové pak byli obvykle vystrčeni z domů ven, jako symbolika vyhánění zla z lidských příbytků a srdcí. Například korouhvička na londýnském kostele sv. Mary-le-Bow v City má podobu draka a stejně tak je tomu i na zvonici v Ghentu. Obraz zla vyhnaného z vnitřku a z lidského nitra je tak užitečným ukazatelem vanoucího větru, což zároveň symbolizuje znázornění ďáblovy nestálosti, neupřímnosti a falše, které se mohou usadit v srdcích a myslích některých lidí.

Velmi názorný příklad vymítání ďábla shledáváme u arabských muslimů. Jakmile karavana dorazí do údolí Vádí Muna, Arabové si postaví stany a hned se chystají k obřadu ukamenování šajtána - tedy ďábla. V rané irské církvi se posvátným hymnům říkalo luirech - obrana před ďáblem. K nejslavnějším patřil hymnus svatého Patricka pojmenovaný Jelení troubení, o němž se hovoří jako o "zbrani k ochraně těla a duše před zlými duchy a lidmi".
(kov)