ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Za klukovskými sny do Drážďan

 

view counter
Kdo by z kluků neznal Stříbrnou pušku, Medvědobijku a Henriovku. Kdo by je nechtěl vidět na vlastní oči. Není to nesplnitelné přání. Můžete je spatřit, a z Prahy je to „za rohem,“ na drážďanském předměstí v Radebeulu. I já jsem pojal úmysl být na chvíli klukem a jednoho slunného rána zvoním v Muzeu Karla Maye, u Villy Shatterhand.
 
 
 

Složité dětství

Narodil se do velmi chudých poměrů. Psal se rok 1842 a bylo suché léto. Mnoho se toho neurodilo. Není divu, že byl nedostatek vitaminů. Ten byl údajně příčinou jeho přechodné slepoty. Proto mu rodiče, ale hlavně babička, často vypravovali pohádky a dobrodružné příběhy, které podněcovaly jeho fantazii.
V drážďanské nemocnici jeho matka složila úspěšně zkoušky, dnes tomuto zaměstnání říkáme porodní asistentka a nastoupila na klinice u profesora Hausera. Díky lékařům na klinice se malý Karl May učí po téměř 5 letech znovu „vidět.“ Fantazie z doby nevidomosti mu zůstala.
Ve 13 letech doslova hltá knihu „Loupežníci v jeskyni Sierra Morena.“ V noci uteče z domova. Vydá se na pomoc lidem uvězněným v jeskyni. Daleko se od rodičů nedostal. V 15 letech se zamiluje do stejně mladé krásky. Ta je však těhotná s Carl Hermanem Zachariem a dá mu přednost před budoucím světovým spisovatelem. Bolest se usadila v Bukovském srdci.
Ale dlouho to netrvalo. Dokončí učitelský seminář a od 7. do 19. října 1861 vyučuje jako pomocný učitel v Glachau mladou paní svého domovníka hodinám klavíru. Stačí vyučovat a ještě se s mladou paní líbat. To se nelíbilo manželovi a v ten moment končí. Ne mladá paní, ale Karl May. Našel si novou práci. Jeho spolubydlícímu se ztratily hodinky, fajfka a pouzdro na cigarety. Bylo to zrovna na Štědrý den a policie vše najde u Karla Maye. To mu vyneslo 6 týdnů vězení a občanská kariéra se řítí do propasti. Sotva vyjde z vězení, nechá si ušít moderní šaty a nezaplatí. On má pro to vysvětlení, nebyl solventní, a proto platbu oddálil. Policie neměla pochopení.
Pak následovala další vězení, obvykle za drobné krádeže. Potom je pár měsíců nezaměstnaný. Při dalším zatčení drží v šachu nelegálně drženou pistolí policisty a nechce přiznat svoji identitu. To mu vynese 4 roky vězení. Ve vězení se setká s katechetou Johanesem, a toto setkání v něm zanechá trvalé následky. Karl May našel sám sebe. Kde začal? V katolických novinách. Stejný jako jeho pád do společenské propasti byl také jeho nezadržitelný vzestup. Nic nedělal polovičatě, všechno naplno. Do vězení šel v době, kdy byl psychicky na dně. Z vězení vychází s myšlenkou stát se slavným spisovatelem.
 
 

Karl Rottbaum

Historie si vzpomíná, že to mohlo být i jinak. Je pravdou, že do katolických novin May psal. Jistě to nebyly dobrodružné příběhy. Tento druh literatury však nemusela mít na svědomí jen fantazie. Co když dal skutečnosti jen kabát, který se líbil evropským čtenářům? Je to skoro fantastická hypotéza. Není vyloučeno, že pravé jméno Old Shatterhanda bylo Karl Rottbaum. Budoucí spisovatel May se s ním seznámil ve městě Weidenu, pár kilometrů za šumavskými hranicemi. Kde? U slavných lidí jsou detaily důležité. Ve vězení. Karl Rottbaum byl světoběžník, spíše dobrodruh, v roce 1860 se vrátil z cesty za velkou louží zpět do Německa. Na místní zábavě nedaleko Mayova rodiště Hohenstein-Ernstthalu se nepohodl s domorodými mladíky, a když nestačila jako argumenty slova, přišly na řadu facky.
Za to dostal Karl Rottbaum pár měsíců natvrdo. Shodou okolností ve stejném vězení si odpykával trest za krádež i Karl May. Když Rottbaum „vypucoval“ hospodu, začalo se říkat, že to bylo díky jeho „drsné pěsti.“ Vzpomněli jste si na bojové umění Old Shatterhanda a nepřipomínají vám drsné pěsti Rottbauma Shatterhandovo jméno? Mně ano.
A jak vzniklo jméno Vinnetou? Existuje asi 5 verzí. Všichni autoři pokládají tu svou za jedinou správnou. Ta nejsprávnější má být, že původní jméno bylo Inu-nu-voh. V jednom z indiánských nářečí znamenalo „Čistá voda“, a z toho pak mělo vzniknout slavné jméno Vinnetou. Rottbaum vyprávěl Mayovi o Severní Americe a divokém Západu, zemi kovbojů, traperů a indiánů. Divoký západ nabízel nepřeberná dobrodružství. V Rottbaumově vyprávění se nerozlišovalo mezi skutečností a sněním. Realita byla na hony vzdálena pravdě.
Jako v Mayových knihách? Ty mohl napsat jen ten, kdo divoký západ znal jen z vyprávění. May postavil proti materiální závislosti lidí industrializované společnosti 19. století imaginární obraz spojenectví a přátelství. Ve svých románech nepsal, a ani se nesnažil psát, příběhy realisticky. Zaslouží si obdiv za to, jak dovedl využít geografické informace a zvyky obyvatel z míst dějů, získaných z knih a nenásilně je zakomponovat do svých příběhů. Dělal to tak dobře, že mnozí nakladatelé si byli zcela jisti, že jejich nově se objevený autor musel být na „místě činu.“ May především „zahrál“ na správnou strunu milionů lidí na světě. Nejsem asi daleko od pravdy, že ve svých románech Karl May literárně zpracovával život, jaký by si jako chudý chlapec sám přál žít.
 
 

A dovolte jednu hypotézu

Rottbaum vzbuzoval pozornost nejen svou „hromotluckou“ postavou, ale i indiánským oděvem. Čím se živil, nikdo nevěděl, ale peníze měl, snad by se dalo říci, že o ně neměl nouzi. Sám Karl May na konci svého života napsal, že byl ve vězení s „velkým mužem.“ Za 150 let je těžké se dopátrat pravdy. Proč se May o tom nezmínil dříve? To by přece popřel svoje schopnosti a vystavil se kritice a zklamání od čtenářů obdivujících jeho originální příběhy. Než vyrazil pozdější Old Shatterhand z Německa za velkou louži, byl jako Karl May učitelem.
V Americe v městečku Saint Louis učil děti zde usídlených německých rodin. Později odjel jako zeměměřič na divoký západ do kraje Apačů, místa příštích neustálých konfliktů. A ví se také, že Karl May se s Old Shatterhandem ztotožňoval. Na své vizitce si psal Karl May, zvaný Old Shatterhand. Nemusí být proto daleko pravdy, že čeho spisovatel sám nedosáhl, v tom vynikal Old Shatterhand. Mlu vil několika jazyky a indiánskými nářečími, ovládal zoologii, biologii, veškeré zbraně. Rottbaum přišel do Německa s asi 5letým chlapcem.
Ten musel mít matku. Pak Karl Rottbaum mohl mít přítele a ten sestru a ta mohla být dcerou náčelníka Apačů. Potud všechno „stravitelné.“ Tak já to dopovím. Ten přítel mohl být pozdější Vinnetou a ta dcera, matka Rottbaumova syna, nám známá Nšoči. Syn Rottbauma se měl jmenovat Hans. A v době, kdy je jeho otec ve vězení, a pak i později, byl dán na vychování. Za výchovu Rottbaum slušně zaplatil.
Hans měl dokonce bojovat v 1. světové válce. Dovedete si to představit? Synovec Vinnetou bojoval ve Francii u Verdunu? Takový osud může vymyslet jen život. Nakonec i Karl May se vyjadřoval, že Vinnetou žil.
 
 
 

Já jsem Old Shatterhand

Dalším krokem Karla Maye bylo přesvědčování čtenářů, že autor sám je tím slavným a nebojácným Old Shatterhandem. S počtem prodaných knih rostlo i finanční hodnocení. Po 5 letech bydlení v podnájmech si může koupit vlastní dům, vlastní vilu, kterou nazve, jak jinak než Villa Shatterhand, po slavném hrdinovi jeho knih a německém rodákovi. A vlastně „po sobě.“ Začnou se objevovat pohlednice, ukazující autora v obleku, který nosil jako Old Shatterhand. Buď s koltem po boku nebo opřený o Medvědobijku nebo Henriovku.
 
 

Stojím před vitrínou se slavnými puškami, nejznámějšími puškami divokého západu.

Vlevo Stříbrná puška, uprostřed Medvědobijka a zcela vpravo zázračná Henriovka. Dvě první zhotovil drážďanský obchodník se zbraněmi Max Fuchs podle popisu Karla Maye. Nemohl jinak. Popis slavných zbraní byl známý z románů. Henriovka byla dovezena z USA. Byla to jedna z prvních Winchestrovek svého druhu.
 
 

Expedice do arabského světa

Karl May píše knihy v první osobě. On, autor, to všechno prožil. Důležitější bylo, aby uvěřili čtenáři. Chyběly fotografie. May cítí, že hra není dotažena do konce. Chtělo by to fotografický důkaz, že spisovatel si nic nevymyslel. Na přelomu let 1899/90 podnikne po trase Asuán, Bejrút, Haifa, Jeruzalém a zpět do Suezu cestu do Orientu. Dále pak na Ceylon a Sumatru. Ze své cesty do Orientu napsal do Prager Tagesblatt, že jezdil celých 12 hodin po kamenitých kopcích, než se mu podařilo najít naleziště zlata, ze kterého se mu točí hlava. V balvanech velkých jako mužská hlava je 40 - 45 gramů zlata.Bylo to stejné jako s dobrodružnou cestou z Bishari do Shellahu v Nubijské poušti. Do německých novin napsal: „Jel jsem celých 6 hodin. Úmorná cesta, jsem sám překvapen, že ještě mohu psát. Začalo to už při vyjednávání ceny za velblouda. Málem jsem přišel o všechny peníze.“ Ovšem podle, dnes bychom řekli, prospektu pro inkriminovanou cestu zabere putování asi 15 minut a pro pohodlí se jezdí na oslu.
Cena za osla i se spropitným vyjde na jedno euro. Karl May to dovedl prodat.
 
 

To nemusí překvapovat

Svému nakladateli J. R. Vilímkovi z Čech píše už 8. června 1898, tedy 2 roky před cestou. „Moje knihy jsou jiné než knihy Julia Verna. Nevznikly dlouhým studiem, ale vznikly za 30 let mého cestování a dobrodružství a mohou se brát doslova. Psal jsem je při krvácejících ranách. Jizvy po nich mám dodnes po těle.“ Tam, kde se pohyboval Kara ben Nemsi, nebylo žádné velké dobrodružství. Takové poznání bylo velmi bolestivé. Po návratu z cesty byl psychicky na dně. Málem se zhroutil. V roce 1908
se vydává do Ameriky. K indiánům se vůbec nedostane.
Cesta přes velký rybník se omezí na turistické cesty Severní Ameriky. Tam, odkud pocházel Vinnetou, se vůbec nedostal. Viděl New York, Niagarské vodopády. Domů posílá pohlednice, ale už ne á la dobrodružství na velbloudu. Jen pozdravy, víc nic.
 
 

Patty Frank

Největší část muzejních exponátů přivezl Patty Frank, který se do Ameriky dostal s cirkusem a zajímal se o život indiánů. Patty Frank věnoval svoje dovezené exponáty v roce 1928 muzeu Karla Maye s podmínkou, že bude mít na „pozemku“ doživotní bydlení a malou rentu, která mu bude stačit na obživu. V muzeu jsou jen originály. Od oděvů, hlavy bizona až po náhrdelník z medvědích zubů, který nosíval autor při psaní na krku. Jedním z exponátů je indiánská „taška,“ posázená blyštivými perlami. Perly byly vlastně finanční prostředky. Když Evropané chtěli u indiánů kůže nebo maso, platili jim „perlami.“ Indiáni totiž vůbec nevěděli, co si s mají s evropskými penězi počít.
Zajímavé pro nás Čechy je, že to byly umělé perly, vyrobené v českých sklárnách. Byly směněny za indiánský folklor, který my Češi obdivujeme v Radebeulu.
 
 

Zdroj informací a pracovna spisovatele

Stojím před knihovnou. V místnosti, která je vybavena původním nábytkem, obdivuji na stole velkou mapu oblastí tehdejšího „divokého západu.“ Vedle stojí glóbus, který je sice trochu poškozený, ale funkční. Na malém stojánku korán psaný arabsky. Inu psal o Arábii, tak k tomu patří korán. Knihovna byla vlastně zdroj informací. Musíme si uvědomit, že May napsal skoro všechny knihy a pak teprve viděl krajinu, o které psal. V pracovně je pracovní stůl autora včetně jeho drobností. Malé brýle, kalamář, pero, kterým psal, zvonek na komornou, kterým zvonil, když měl chuť na kafe. Na stole jsou „inkoustové cákance.“ Ty inkoustové skvrny udělal autor sám. Bylo to tehdy, když měl „intuici“ a psaní mu šlo neobyčejně dobře, tak jej zdržovalo namáčení pera do kalamáře a jeho otírání.
Dělal skvrny na dřevěné desce stolu a namáčel pero do skvrn. Bylo to údajně mnohem rychlejší. Paní průvodkyně, která toto vykládá teenagerům, mě pozoruje, jak kroutím hlavou, a výpověď trochu zmírní. „To víte, slavný autor, a měla to na něho prozradit jeho žena.“ Musím přiznat, že se mi story líbí.
 
 

Poslední přednáška

Svoji poslední přednášku prezentoval na začátku března 1912 ve Vídni. Před několika dny oslavil 70. narozeniny. Mezi publikem, které jej odměnilo minutovým potleskem, seděla v první řadě pacifistka, bývalá sekretářka Alfréda Nobela a od roku 1905 první žena nositelka Nobelovy ceny za mír, pražská rodačka Bertha von Suttner. A podle legendy, a historie se přiklání k tomu, že legenda je pravdivá, seděl v poslední řadě člověk, který se považoval za umělce. Pocházel z rakouského Braunau am Inn, jistý Adolf Hitler. Nebylo by divu. Mayovy knihy byly přeloženy do 39 jazyků a dosáhly jen v německy mluvících zemích nákladu kolem 80 milionů výtisků. Čtou je mladí, i starší ročníky, a dokonce i dívky. Čtenáři jsou různých profesí, různého společenského postavení, politického přesvědčení a religiózního vyznání.
Text a foto: Petr Vokáč