Chytrý špičkový marketing.
view counter

Kdy skončí hospodářská krize?

view counter
Odpověď je tak snadná. Až budou odstraněny skutečné příčiny, které periodické hospodářské krize a deprese vyvolávají! Nikdy tomu při mizení jakýchkoliv jevů ve stvoření nebylo jinak! Na tuto odpověď ihned navazují konkretizující otázky a sice, kde skutečné příčiny krizí hledat a jak jejich odstranění společensky dosáhnout. O příčinách cyklických krizí bylo sice v posledních sto letech napsáno mnoho, ale ty skutečné, tkvící v poruše duchovního života materialistické společnosti, objeveny nebyly.

Proto západní civilizace dosud nedovedla vzniku krizí a recesí ani zabránit, ani je neumí neutralizovat jinak než válkou nebo tištěním peněz s následnou inflací.
Příčiny krizí a způsoby jak jim předejít nenašla proto, že materialistický způsob myšlení mocenské a ekonomické elity Západu je ke skutečným příčinám dovést nemůže. Mají svůj nejhlubší kořen v poruchách činnosti lidského ducha, tj. ve vychytralosti, chtivosti a zištnosti lidí, společností navíc povýšené na normalitu. Jinak, zjednodušeně řečeno, v obcházení „Nepokradeš!“ z Desatera s pomocí lidmi vytvořených ekonomických zákonů. Prakticky je toto kradení v mezích státních zákonů naplňováno jednak žitím z úroků majetku (kapitálu), jednak hospodářskými hrami na burze nebo při vykazování "čísel“ (manažeři).
Celá praxe kapitalizmu je prvořadě opřena o zajištění zisku z majetku, nikoliv o tvorbu hodnot. Proto také pouze
materialisticky myslící „experti“ dospěli nyní k tak směšnému závěru, že příčinou současné krize je nesplácení hypoték chudáky v domcích v USA.

Příčiny krize
Pokusím se podívat na věc jako laik, ale se zapojením duchovních aspektů do myšlení. K odhalení povrchnosti oficiálního „vysvětlení“ mi stačí vzít si na pomoc obyčejnou matematiku! Krize bank a finančních organizací prý byla vyvolána tím, že část chudých lidí v USA si půjčila na nemovitost ke svému bydlení a pak ji nemohla splácet. Počítejme tedy. Dejme tomu celý milion občanů si půjčil na levné domky po 200 tisících dolarů. Celkový úvěr na ně tak mohl činit z hlediska rozpočtu USA „směšnou“ částku 200 miliard dolarů. Směšnou proto, že to představuje roční výdaj na válku na Středním východě. (Při nesplácení ale domky zůstaly ve vlastnictví bank!) Dočítáme se však v novinách, že jen na záchranu krachujících bank a koncernů byly v USA již vynaloženy 2 biliony a v Evropě 1 bilion dolarů. To je desetkrát tolik, než je cena nesplácených hypoték. Každý obyvatel zeměkoule včetně umírajících hladem tedy na následky „vysoce profesionální“ činnosti manažerů bank, podle platů sobě stanovených geniálních, zaplatil zatím řádově 500 dolarů! Z řádového rozdílu čísel by mělo být každému zřejmé, že skutečná příčina vzniku krize zůstává nepopsána. Navíc dosud vydaná částka na záchranu bank a koncernů má být pouhou desetinou skutečné ztráty. Pokusím se ji tedy v roli nekvalifikovaného samorosta „z mlhy neprůhlednosti“ vytáhnout já. Půjdu na to ovšem zcela jinak, než to činí domněle kvalifikovaní „ekonomičtí experti“.
Jak bylo možno pozorovat, procesy vedoucí ke vzniku další cyklické hospodářské krize se značně zrychlily po pádu komunizmu. Bylo tomu tak proto, že bohatí západní civilizace se přestali bát komunistů. Na celém Západě zesílil pro celou civilizaci zhoubný trend, kdy stoupaly výnosy z majetku a klesaly výnosy a benefity z práce! Přitom jen z práce vznikají hodnoty, které vytváří materiální bohatství společnosti, neboli „tvrdost“ měn. Před konzumním člověkem s již narušeným svědomím byl pomocí médií stavěn ideál: dostat se jakkoliv k majetku a tím moci začít parazitovat na práci ostatních „nešikovných“ jako rentiér (viz americké filmy a seriály). Idolem společnosti bez víry ve vyšší a konečnou spravedlnost se stali naftoví šejci a boháči typu Paris Hilton. V médiích byla lidem trvale předkládána za normální nemravnost žití z majetku místo z práce. Etickým akceptováním parazitace části lidí se ještě více zesílilo předchozí vytrácení vnímání ostatních hodnot duchovního rozměru člověka u rozhodující masy lidí. K majitelům kapitálu se kromě přeplácených manažerů přidala v parazitaci celá vrstva dalších obskurních „logistických firem“ a majitelů práv na vynalezené.

Nové „náboženství“
Dlouho před vypuknutím krize se více než skutečná tvořivost a práce v nepřehledné džungli zákonů, předpisů a „práv“ vyplácelo „dělat peníze“ manipulováním a intrikováním s informacemi. Každý si mohl povšimnout, jak prvovýrobcům i v době zdánlivého blahobytu zbývalo za jejich úsilí a náklady minimum, jen tak „z úst do úst“. Zato „organizátorům distribuce“, právním a daňovým poradcům, playbojům a imidžmenům, multilevelům a žvanilům „kvetla pšenice“ ve formě „onačejších“ příjmů. Viděl dosud někdo, že by se příjmy nic neprodukujících top modelek, modistek, prostitutek, herců a fotbalistů daly srovnat s příjmy top vědců, vynálezců, učitelů, lékařů, zemědělců či dělníků? A přitom právě a jen tito vytváří hodnoty, z nichž blahobyt a tím síla peněz vzniká.
Také světové životní prostředí v rámci „intrik o dolar“ dostalo zabrat. Aby „organizátor prodeje“ vydělal dolarový pakatel, hnal se plný kamion klidně z jednoho konce Evropy na druhý. V civilizaci se jako normální nastolila atmosféra, kdy si držitelé majetku a akcií v bezohledné honbě za zvýšením zisku najímají bezzábranové „top manažery“, jimž peníze jsou jedinou měrou v myšlení. Nickou se tak stala pohoda v práci.
Ideálem naopak křečovitá nálada s vyšším ziskem. Ty, kteří psychicky a zdravotně odpadnou, nahradí noví, zatím ještě svěží! Manažeři zůstali sice v hierarchii západní společnosti nižší společenskou kastou než vlastníci, ale protože myšlením a chováním přijali zisk z produkce jako jediné měřítko, stali se spoluviníky na
vzniku cyklických společenských krizí. Abstrakcí je možné manažery vidět jako „kněze“ nově se konstituujícího ateistického náboženství peněz.
Funkci hlavního rozhodujícího kriteria v myšlení elit západní civilizace o čemkoliv převzaly peníze, což je jakýsi
abstrakt ekonomického myšlení člověka. Pro ateistu, neuznávajícího vyšší nadčasové hodnoty, tím mají
všechnu moc, ale nemají žádnou odpovědnost! Ani k životu samému ne, ani k jeho zdroji! Kvůli penězům proto udělají tito provozovatelé ateistické ho náboženství cokoliv, podvody, vraždy, války.
V chrámech peněz (banky, burzy) si toto nové náboženství již vytvořilo své rituály, které vydává za zákony. Ve skutečnosti jsou to jen zástěrky nového ateistického náboženství pro bezskrupulózní machinace v politice, pro finanční hry na burzách, hazard a zpravodajské intriky.

Pád hodnoty peněz
Držitelé majetku si zavázali najaté manažery finanční spoluúčastí. Tím ale, aniž chtěli, vstupuje do chodu věcí duchovní aspekt z povahy manažerů. Ateistický manažer, tedy člověk bez odpovědnosti k vyššímu principu, z podstaty svého světonázoru rozhoduje a jedná zásadně krátkozrace a sobecky. Základní pohnutkou (duchovním impulzem) jeho myšlení a konání je maximalizovat okamžitý osobní prospěch. Nevěříce v jakoukoliv jinou spravedlnost, než kterou se domnívá míti nalezenu v majetku a penězích, indukuje se v mysli manažera typ myšlení, že „papír snese všechno“, „je více pravd“, „každý má svou pravdu“, „hlavní je teď a tady využít příležitosti“, „po nás potopa“ atd. Stejné ateistické duchovní pochody se staly typickými pro „rozvinutou výstavbu“ komunizmu!
Proto se tehdy plány plnily a překračovaly, ale v reálu stále nebyly služby a zboží. Chybělo vše, od řemeslníků přes byty, až po toaletní papír. Prémie ale byly nepřetržitě vypláceny všem. O jejich zdůvodnění a formální naplňování předpisů se „starali“ tehdejší socialističtí manažeři. Tytéž procesy „natírání“ výsledků probíhají nyní pro změnu v rozvinuté výstavbě tržního, tentokrát konzumerizmu. Podíly na zisku jsou přece vypláceny, dokonce i u krachujících firem. Manipulací a tunelováním je do poslední chvíle vykazován manažery a auditory růst a zisk v penězích. Jejich „podloženost hodnotou“ se ale nezkoumá, tak se nenápadně mění v bublinu. Na rozdíl od socialistických „úspěchů“ se pouze používá terminologie nová, moderní, tržní. Nenápadným pádem skutečné hodnoty peněz se stalo, že po celých dvacet let všichni nominálně rostli, měli se fajn, půjčovali si, ale najednou nikdo nemá peníze. Chybí ty, které lidé předtím vydali za blbiny. Všichni účastníci západní civilizace byli zapojeni do typického „amerického“ spěchu a vyhazování peněz za prázdné věci pseudovýrobců, které ovšem byly „in“. Jako duchovní bytosti se lidé ani na okamžik nezastavili a nepřemýšleli, proč vlastně žijí a spěchají, jestli jim ta další reklamou vnucená spotřeba slouží k prohloubení kvality života. Obrazně je možné metodiku takového „růstu“ předvést obyčejnému člověku na vykazování růstu spotřeby národního důchodu při pití vody.
 Ve vykazované finanční statistice se projevilo užití „národního důchodu“ takto: jestliže se občan místo kohoutkové pitné vody za haléř napil vody balené v plastu za deset korun, zvýšil svou vykazovanou spotřebu „národního důchodu“ rázem deset tisíckrát. Faktický rozdíl pro život jeho těla byl však jen v tom, že napitím z kohoutku dostal do těla s vodou chlor, napitím z plastu dostal do těla s vodou thioglykolid acid z obalu. Obé škodlivé. A opotřebil více životní prostředí.

Probuzená šelma
Za společenské situace vytvořené kněžími peněz, za psychózy nezbytného hospodářského růstu jako kriteria správného vládnutí se nutně musil dostavit stav, kdy bublinu pseudovytvořeného nebylo možno dále nafukovat. Vždy, když „skupina více informovaných“ tento stav nalezne, udělá včas pro sebe opatření. Aby její majetky nepadly, stáhne se z burz a své finance tezauruje. Tím se náhle nastolí akutní a lavinovitý nedostatek peněz, onen známý krach na burze. A ostatní procesy, žvanírny a rituály si již každý mohl přečíst v novinách, vydávaných pro „informovanost“ manipulovaných. Z neviditelna se vynořil přízrak všeobecné krize, ve které se hroutí všechny fikce. Jenže tím se hroutí i civilizace, která má peníze jako boha. Vždyť i peníze jsou fikcí! Z hloubi nevědomí poškozených mas se pro vládnoucí „úspěcháře“ vynořuje Macchiaveliho hrozba – „lid nekorigovaný duchovními zákony“, tedy v podobě probuzené krvelačné a nepříčetné šelmy. Aby nedošlo k plné aktivaci společenské katastrofy s potoky krve, k nepokojům, občanské válce, přistupují státní mašinérie rychle k tištění peněz (dluhy), aby zastavily pád všeho (Keynesova metoda).
Následným znehodnocením oběživa se skládají obyčejní lidé na dvacet let vyplácené mzdy a odměny těch úžasných „top manažerů“, jejichž výkazy nebyly reálně podloženy výkony. Po vyrovnání hlavního pádu krize vládami proto hodnota kupní síly peněz inflací padá na polovinu či třetinu původní hodnoty.
Preventivní zábrana již samotného vzniku tohoto zhoubného vývoje by byla snadná. Používal ji již Tomáš Baťa. Manažerům vyplácel relativně nízké mzdy „na ruku“. Jejich smluvní podíly na zisku jim nebyly vypláceny, ale převáděny do „kauce“. Tou manažer ručil za kvalitu svého předchozího i následného rozhodování. Kauci dostal vyplacenu až po prověření skutečné ziskovosti předchozího konání a s velkým časovým odstupem. Tak se Baťa zabezpečoval proti manipulaci výsledků rentability svými podřízenými a tím proti fiktivním hospodářským výsledkům. Toto známé a jednoduché zabezpečení proti zvrhávání vývoje výkaznictví není současná společnost schopna zavést. Ideová jednota poslanců a manažerů tomu zabrání.

Krize jako šance
Pokud se týká výnosu z majetku, je podstata věci z vyššího principu ve stejné kategorii jako úroky a lichva. Žádný boháč žijící z majetkového výnosu nevejde do království božího, řekl by dnes Ježíš. Z principu boží spravedlnosti je každý povinen se živit tvůrčím úsilím, nikoliv rentiérstvím, neboli parazitací.
„V potu tváře chléb svůj dobývati budeš,“ praví se ve Starém zákoně. Hoden je dělník mzdy za svůj tvořivý
výkon! Myšleno samozřejmě celé. (Říká v evangeliu Ježíš.) Žádný, kdo vychytralostí v životě ve hmotnosti
spotřebuje více, než tvořivostí vytvoří, neboli parazituje, nepřejde hranici z hmotnosti do věčnosti, říká také Abdrushin (neboli zůstane-li mu tu dluh, kdyby byl duchovně sebelepší, musí se k naplnění spravedlnosti znovu narodit jako tísněný chudák). Bohatství je tedy z duchovního hlediska vlastně starost navíc. Bohatý má tedy nejen pracovat, ale se svým majetkem zacházet tak, aby byl k prospěchu všem, aby s ním učinil mnoho dobrého. Jinak „neprojde uchem jehly do království“, jak se píše v evangeliu. K tomu fakticky ateistická společnost nemůže bohaté pohnout. K tomu by je pohnulo jen jejich produchovnění. Proto jsou periodické krize v neduchovní společnosti nevyhnutelné, což jako jednu z mála pravd napsal už Marx.
Tržně ateistický způsob pojímání světa jako rvačky o peníze činí věc společenské atmosféry neřešitelnou.
Svět dospěl do situace, kdy obnovení předchozího růstu není možné. Takový růst narazí na světové surovinové a klimatické limity. V USA a Evropě připadá na 100 obyvatel 50 aut, v Číně a Indii ani ne dvě. Vybavte obyvatele ostatního světa auty tak, jak je běžné v západní civilizaci, a nastane „pomalý“ konec světa. Řekněte těm dosud nevybaveným, že na to nemají nárok, a je rychlý konec světa (válka). K chronické krizi hospodářské a následné stagnaci se navíc kromě vzrůstající nezaměstnanosti připojí kvantitativní a kvalitativní (rezidua) krize potravinová. Na ní naváže krize zdravotní (civilizační nemoci) a psychická (úchylové a teroristi). Tyto nastupující procesy nejsou ničím jiným než manifestací oněch, dle ateistů neexistujících božích mlýnů. Ty netrestají, jen drtivým tlakem směrují lidstvo k jinému uspořádání hodnot života. Tedy pracují ku prospěchu lidstva. Žádná spiknutí, ani lidské komploty temných duchů nemohou konečné kladné vyznění současné krize změnit. Lidská civi lizace dospěla do vývojového stadia, ve kterém se posunou rozvíjení osobnosti člověka a nacházení jeho štěstí před konzum a majetek. Na pořadu dne je rozvoj duchovnosti všech lidí a tím přesměrování stylu jejich života od stupňování materiální spotřeby k harmonizaci mezilidských vztahů, k povýšení kvality vztahu muže a ženy, k obnovení duchovního základu rodin, ke zlepšení vztahů se zvířaty a s přírodou, k produchovnění vnímání světa v myšlení lidí. Plnou zaměstnanost obnoví až nově vzniklá průmyslová odvětví jako průmysl komplexního  a bezezbytkového zpracování odpadů, průmysl údržby prostředí měst a krajiny, „průmysl“ prevence nemocí atd. Žernovy božích mlýnů budou mlít zdraví těch, kteří v hypnóze materializmu nechtějí duchovní podstatu všech věcí a problémů vidět.
 Bez pádu nadvlády materializmu a ateizmu nový lepší svět nebude. Teprve až budou buď logikou běhu událostí přesvědčeni, nebo zdravotně „semleti“ jeho nositelé, skončí krize a svět se v obnovené harmonii opětovně rozzáří v plné své kráse.

Josef Staněk