ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Kdo létal nad Blaníkem?

view counter
Tajemná soška údajně perské bohyně Anáhíty ze 4. st. př. n. l. nalezená v roce 2005 již týden po svém objeveni vzbudila pochybnosti. Je pravá, tedy skutečně perská a přes dva tisíce let stará? Je to padělek nalíčený na důvěřivé archeology? Nebo nepovedený novodobý sádrový odlitek sošky s erotickým motivem, která se přes kontejner s odpadky zamíchala mezi příslušné historické vrstvy?

Nakonec se, bohužel, potvrdila ta poslední možnost. Jiné sošky podobného druhu však ve Vlastivědném muzeu ve Vlašimi leží již pěknou řádku let a viděly je již tisíce lidí.  V tomto případě k nám měly připutovat z antického Řecka. Jak by se sem asi dostaly? Možné vysvětlení nacházíme v knížkách Ericha von Dänikena.

Tento světoznámý švýcarský badatel přišel totiž s názorem, tentokrát velmi dobře podloženým zcela konkrétními údaji a výsledky osobního průzkumu, že ve staré dobré Evropě byly megalitické stavby, svatyně a kultovní místa budovány podle přesných geometrických pravidel. A to tak, že se nacházejí na přesných přímých liniích protínajících Evropu na tisíce kilometrů od severu k jihu a od západu na východ. Megalitické stavby staré tisíce roků byly lidmi v době kamenné navíc stavěny do přesně vyměřené geometrické sítě, takže na povrchu země vytvářejí nejen linie, ale také pravidelné pentagramy a spojnice mezi nimi jsou v poměru tzv. zlatého řezu.

Kdo však před pět tisíci lety vytyčil na zeměkouli přesnou síť a tisíce kilometrů dlouhé přímky a pak na těchto místech nechal stavěl obrovské kamenné stavby, jejichž vybudování znamenalo po celé generace lidí doby kamenné nepředstavitelně vyčerpávající stavební úsilí? Tak se ptá Erich von Däniken a také na tuto otázku odpovídá.
V dávné době, možná někdy už kolem roku 10 000 př. n. l., přistáli na naší planetě mimozemšťané a buď oni sami, nebo ti z lidí, kteří se posléze stali jejich učedníky, pak létali nad Evropou a na svých letových trasách zakládali kultovní místa, přistávací plochy, čerpací stanice, osady… Později byly na těchto starých pohanských místech vybudovány kostely, kapličky, středověké hrady, kláštery, města a na jejich původní smysl a význam se zapomnělo. Nicméně přesné geometrické uspořádání je vzkazem mimozemšťanů lidem – jednou si přece této přesné a velkolepé pozemské geometrie musejí všimnout a pochopí…
Pro nás nejzajímavější je ovšem ta skutečnost, že nejméně jedna z těchto linií prochází i přes naše území. Začíná, a to zcela prokazatelně, v Dánsku, na místě, kde kdysi stávaly vikingské hrady v podobě kruhových pevností. Toho, že čtyři z nich leží vlastně v jedné linii, si náhodou v roce 1982 povšiml dánský pilot Preben Hansson při jednom ze svých vyhlídkových letů. Když, jako už mnohokrát předtím, přelétal nad jedním z těchto hradů, Trelleborgem, rozhodl se letět ve směru, kterým ukazovalo třináct podlouhlých struktur vyrovnaných zvenčí za jihovýchodním okrajem hradu. A aniž by se z tohoto směru uchýlil, narazil ještě na další tři dochované vikingské hrady – Eskeholm, Fyrkat a Aggersborg. Vzdálenost krajních pevností měří 218,5 km vzdušnou čarou. Kdyby se ovšem protáhla dál na jihovýchod, dovede nás až do Řecka. Přesněji řečeno do Delf.
Náhoda? Mohla by být. Kdyby v Delfách na konci této pomyslné linie nečekal obdélníkový Apollónův chrám, jehož delší strana je natočena přesně kolmo na linii jako nějaká obří zarážka. Nechybí zde ani kruhová stavba, v tomto případě klasický řecký amfiteátr orientovaný stejným směrem. Samozřejmě, mezi starým Řeckem a Vikingy je jistý časový rozdíl, nicméně archeologové jsou přesvědčeni tom, že Vikingové takzvanévikingské hrady jen užívali, ale rozhodně je sami nepostavili. To udělal už někdo před nimi.
Pokud se blíže podíváme na místa, kudy prochází tato linie Dánsko – Řecko přes naše území, nemůže nám uniknout asi nejzajímavější lokalita, která se na ní nachází, a to známý Blaník. Vrch proslulý zejména svojí pověstí o blanických rytířích, kteří spolu se svatým Václavem vyjedou naší zemi na pomoc, až jí bude nejhůře.
A když jsme přímo na místě pátrali po něčem podezřelém, co jaksi nezapadá do naší středoevropské historické reality, praštilo nás to ve Vlastivědném muzeu Podblanicko ve Vlašimi přímo do očí. Dvě sošky ve skleněné vitríně na první pohled pocházejí z antického Řecka. Mají jednu drobnou vadu na kráse – od začátku jsou pokládány za padělky.
Jejich historie je kratičká. Původně bývaly součástí sbírky učitele a později mlynáře Františka Koukolíka z Vlašimi, čp. 333 (1890 – 1945). Pan Koukolík byl nadšeným archeologem amatérem a kopal na Velkém Blaníku i na Hrádku u Vlašimi. Ve svém malém muzeu měl hlavně své nálezy a mezi nimi i tyto dvě sošky, o nichž tvrdil, že je vykopal na Velkém Blaníku.
 
 
Po jeho smrti sošky zdědil jeho syn téhož jména, který je daroval letci Karlu Balejovi. František Koukolík ml. tak učinil jednak proto, že byl sám vážně nemocen, jednak se mlýn po roce 1945 začal likvidovat, přičemž vzala za své i archeologická sbírka F. Koukolíka st.
K. Balej se sošek ujal, a protože byly celé od hlíny, namočil je na delší dobu do vody. Když se je potom pokoušel očistit, zjistil, že kromě nečistot se rozpouštějí i sošky samotné a hrozí jejich destrukce. Nechal je tedy být a uložil je v muzejní síni v Týnci nad Sázavou. Odtud je na přelomu padesátých a šedesátých let získal pro vlašimské muzeum jeho tehdejší ředitel, dr. Jan Hertl, který také popsal jejich krátkou výše uvedenou historii. O soškách následně vyšla odborná stať Jana Bouzka ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka (č. 5/1964), která sošky hodnotí jako falza.
J. Bouzek se nejprve zabývá tím, co sošky vlastně představují. To bylo celkem lehké uhodnout. Mužská socha je kopií velmi známé Praxitelovy sochy řeckého boha Herma, který na ruce drží svého mladšího bratra Dionýsa. Historická předloha sochy je velmi dobře známá, v chybějící ruce Hermes zřejmě držel hrozen vína, po němž se malý Dionýsos natahoval. Blanická soška je pouze torzem tohoto výjevu a Bouzek jí vytýká zejména neumělé zpracováni zad a hýždí a „nedbalou úpravu povrchu“, kterou nelze vysvětlit následným poškozením. Ženská socha je považována za vyobrazení bohyně Pallas Athény, konkrétně za kopii Feidiovy sochy Athény Parthenos (Panenské), která stávala na athénské akropoli. J. Bouzek považuje provedení její přední strany za „ještě poměrně pečlivé a věrohodné“, zatímco „odzadu je traktována zcela neanticky“. Za největší problém však označuje pásy na zádech ve tvaru T a pás na spodním okraji pancíře i na štítu, které „působí neanticky“.
K tomu, že sošky jsou padělky, uvádí J. Bouzek i „technologické“ důvody. Sošky jsou podle něj vytvořeny ze značně nekvalitní hlíny, nejsou vypálené, vymodelovány jsou rukou a ne pomocí formy, jsou plné a ne duté. Vzhledem k nezdařilým zadním stranám soušek J. Bouzek usoudil, že byly vymodelovány podle nějakého obrázku nejspíše v některé populární publikaci. A protože původní socha Feidiovy Athény se nedochovala, tvůrce sošek musel vzít zavděk rekonstrukcí. Jeho dílko se podle názoru J. Bouzka nejvíce podobá rekonstrukci vzhledu této sochy z doby vilémovského Německa, tedy z poslední čtvrtiny 19. st.. Podobně prý vypadá například socha Pallas Athény v parku zámku Konopiště. Zároveň ale připouštěl, že „obě sošky mohou na první pohled připomenout některé zběžné práce římsko-provinciální“.
Dokázat pravost či nepravost obou sošek nějakou exaktnější metodou, než je jen odhad, byť kvalifikovaný, je samozřejmě úkol pro odborníky. Pro případnou pravost sošek však mluví především to, že ve sbírce F. Koukolíka nebyl až dosud objeven jediný padělek, a rovněž skutečnost, že známe antické sošky byly modelované volnou rukou, bez formy. Proti pravosti vlašimských sošek svědčí zase skutečnost, že F. Koukolík nález těchto sošek nikdy nezveřejnil, nikde se jím nepochlubil. Měl tedy sám o nálezu pochybnosti? Nebo byl dokonce výrobcem?
 
Jitka a Ladislav Lenkovi
(Dokončení příště)