Chytrý špičkový marketing.
view counter

Vysokovského kohouta si odvezl dokument o Leoši Janáčkovi

JIŘÍ MÁSLO

Vysokov/ Slavný smyčcový kvartet Leoše Janáčka Listy důvěrné inspiroval 71letého filmového amatéra Eduarda Mocka k natočení polohraného dokumentu. Ten o víkendu uspěl u porotců v konkurenci 39 dalších filmů a zvítězil v 41. ročníku Vysokovského kohouta, kde získal Hlavní cenu. Pětičlená porota vyhlásila také další úspěšné snímky. V kategorii filmů a videopořadů se zemědělskou, vesnickou a přírodní tematikou a filmy o tradicích a řemeslech zvítězila Tereza Brázdová se snímkem Portréty ohňů. V kategorii hraných filmů to byl Jiří Rendl a jeho film Zcizení
a mezi animovanými snímky se nejvíce líbil Maestro de la Vajco od Bronislava Vavřinky. Cenu Járy Kohouta si odnesl Jaroslav Doleček za film Jak říkal Jirka a Cenu poroty Karelia – jeden den filmaře Petra Barana.

Osmnáctiminutový vítězný snímek Eduarda Mocka z Frýdku–Místku se jmenuje „Z listů důvěrných“ a sleduje hudebního skladatele v závěru života, kdy navázal vztah s velmi mladou přítelkyní. Snímek už získal na amatérských festivalech celkem 14 ocenění včetně sedmi prvních cen. Chlubit se může i čtyřmi hlavními, které udělují festivaly vždy jen jednomu snímku.
Jak jste přišel na to, že budete natáčet právě o Leoši Janáčkovi? Ten nápad se rodil postupně. Janáček žil v kraji, kde žiji i já. To znamená na Hukvaldech. Tam se narodil a pak tam trávil volné chvíle i závěr života. Tedy až do roku 1928. Já žiju ve Frýdku–Místku a Hukvaldy mám jen asi dvacet kilometrů vzdálené. Nápad točit o Janáčkovi přinesla tedy tamní nádherná krajina, fakt, že tam Janáček žil a také tvořil. Není to ale poprvé, co točím o místech nebo lidech, ke kterým mám blízko. Už jsem dělal filmy o básnících i výtvarnících z Frýdecko-Místecka. Zákonitě tedy přišel i Janáček.

Neodrazovalo vás vědomí, že o Janáčkovi bylo už hodně napsáno i natočeno? Nebál jste se,
že bude těžké udělat film, co se důstojně zařadí do obrovské spousty již vytvořeného? Od počátku jsem na to myslel. Nechtěl jsem proto točit film životopisného typu. A už vůbec ne něco, co by rozebíralo jeho uměleckou tvorbu. Nejsem v té oblasti vzdělán a dokonce ani nehraji na hudební nástroj. Jsem úplný hudební antitalent... (smích). Zvolil jsem tedy jinou cestu. Řekl jsem si, že natočím něco, na co nemají běžní komerční tvůrci čas: film o jeho niterném životě. Že zkusím popsat něco, co ho přivedlo k psaní tak krásné hudby.


„Filmy už netočím, ale tvořit pro děti jsem nepřestal,“ říká kreslíř Jaroslav Cita

Rozhovor se spoluzakladatelem přehlídky amatérských filmů Vysokovský kohout
JIŘÍ MÁSLO
Vysokov/ Dnes dvaaosmdesátiletý Jaroslav Cita je výraznou osobností v oblasti animovaných filmů.
V roce 1963 byl u zrodu přehlídky amatérských filmů Vysokovský kohout. Je znám jako autor pohádek i večerníčků. Za život vytvořil dvě stovky animovaných snímků, se kterými soutěžil i v zahraničí. Už první snímek „Černoch“ byl „dírou do světa“. V roce 1966 vyhrál Rychnovskou osmičku a pak i Vysokovského kohouta. Následovala řada dalších, které mu otevřely dveře na Barrandov. Za třináct let tam udělal 113 kreslených filmů. A to včetně večerníčku „Jak Maťo s Klinčekem ...“. Vysílala ho hlavně bratislavská televize, v Čechách bylo k vidění jen 24 dílů ze 100. K večerníčku však později vyšly i knížky. S natáčením už Jaroslav Cita skončil. Nepřestal ale kreslit vtipy a i nadále dělá knížky pro děti. Ve svých dvaaosmdesáti letech je stále plný energie i chuti do malování.
Proč už netočíte filmy?
Netočím už čtyřiadvacet let. Ta nová technika mi nic neříká. Neumím to obsluhovat. Jsem technický
antitalent … (směje se). Ale tvořit pro děti jsem nepřestal. Dělám pro ně pohádky.
Jaké například?
Naposledy mi vyšlo leporelo „Kolem naší zahrádky“. Je to taková malá, brožovaná knížka „Povídání s Míšou a Ríšou“. Tvoří ji komické příběhy kluka a holky. Třeba holka naparádí kočičku a vyfouká ji fénem ... Kluk jde zatím čistit komín. A protože je líný, udělá „motýlka“ na čištění jenom z papíru. No a tu vyfintěnou kočku prožene trubkou u komína. A ona vyleze celá černá … (smích). Tak takové „volovinky“ tvořím. V té knížce jsou vždy tři obrázky, ale žádný text. Je na dětech, aby si sami ten příběh dotvořili. Oni se totiž už skoro neumějí vyjadřovat. Ta knížka by je měla pobavit a třeba i trošku poučit.
Kolik jste už vlastně napsal a vydal knih pro děti?
S psaním pro děti jsem začal dříve, než s filmováním. To mi bylo asi třicet. Tenkrát jsem kreslil
i psal jen tak pro sebe. Řada knížek z té doby nikdy nevyšla a už nevyjde. Možná, že zaplať pánbůh
… (směje se). Nebyly totiž dobré. Mám je ale stále schované doma v almaře. Tehdy jsem pracoval v náchodské Rubeně a chlapi mně hecovali, abych se jel pochlubit do nakladatelství dětské knihy v Praze. Jel jsem, ale neuspěl. Trvalo to pak ještě dalších třicet let, než mi vyšla první větší knížka. Dnes jich mám vydaných asi tři desítky.
Je možné nějakou vaši knížku koupit?
Určitě ano. Třeba právě tu beze slov „Povídání s Míšou a Ríšou“. Tu lze myslím koupit i v Náchodě.
Nevím ale kde. Já ty obchodní věci moc nehlídám.
Dá se ta vaše knižní tvorba nějak zařadit? Co děláte především?
Hlavně humor a různé srandičky. Můj cíl je, aby se děti bavily. Třeba v jedné knížce vzpomínám,
jak jsem si jako kluk udělal své první lyže z rozpadlého sudu. Jiný příběh je o veselých radovánkách
v době Mikuláše. Dělám obrázky o věcech, které jsem sám zažil. Hlavně jako dítě.
Jak je to s novinami a časopisy. Tisknou stále vaše kreslené vtipy?
Už ne. Bývaly doby, kdy jsem měl kreslený fór v novinách skoro každý den.
První pochází už z roku 1951. Tuhle jsem to počítal a zjistil jsem, že jich je už přes devět tisíc. Asi osmdesát procent jsem uložil a mám je v archivu. I ten svůj první z roku 1951. Ale fóry kreslím stále. Jen už ne tolik, jako dřív.
Není to škoda?
Asi je. Ale už není taková poptávka, jak bývala. Záleží to na redaktorovi, zda si vybere můj obrázek a dá ho otisknout. Možná, že to dnes už tolik neletí. Nevím. Rozhodně ne tolik, jako dřív. A také jsou už i další autoři.
Už řadu let jste v důchodu. Ovšem nezahálíte. Jak vypadá váš pracovní den?
Před měsícem jsem byl na operaci šedého zákalu, tak mám oči stále unavené. Pokud to ale jen trochu jde, rozdělám barvy a kreslím. Zatím stíhám udělat tak dva fóry denně. Víc ne. Teď jsem zrovna posílal patnáct kreslených vtipů do Havířova. Pro firmu Natur Produkt dělám i kalendáře. A taky řadu dalších ilustrací. Dělám i akvarely a maluju krajiny. Objevil jsem totiž staré kresby tužkou, a to ještě z doby, kdy jsem jezdil na Slovensko prodávat své večerníčky. Tehdy jsem maloval po cestě vlakem. K těm kresbám jsem se vrátil a dělám podle nich krajínky.
Dojde ještě někdy na nějakou dětskou knížku?
Věřím, že ano. Mám stále chuť tvořit pro děti. Je tu jedna hotová. Jmenuje se „Co se děje u Matěje“.
Jsou tam pohádky a ilustrace. V knížce je spousta kouzel i her pro děti. Doufám, že ji někdo vydá
a že se bude líbit. To bych si moc přál.

view counter