Chytrý špičkový marketing.
view counter

Aby se člověk vyléčil, musí v sobě probudit sílu světla…

view counter

Pan Miloslav M. z Brněnska se nám svěřil se svým trápením a požádal redakci o pomoc: „Mám velkou prosbu. Sháním spojení na léčitele Vladimíra Kafku. Před několika lety pomohl přítelkyni, která bojovala s nádorovým onemocněním. Teď mám podobné zdravotní potíže i já, rád bych ho proto požádal o konzultaci. Ale nějak se mi nedaří vypátrat, kde teď žije a jestli se nadále léčení věnuje…“

Měli jsme štěstí. Sedmačtyřicetiletého akademického malíře a zároveň léčitele Vladimíra Kafku se nám podařilo najít a pro čtenáře Spiritu vyzpovídat.

 

Žijete v Praze, ale veřejnosti jste zmizel z očí. Kam jste se tak záhadně ztratil a proč vlastně?
„Prošel jsem obdobím, na které bych někdy rád zapomněl, nebo ho alespoň absolvoval jinak. Chyboval jsem a jelikož jsem narozen ve znamení Berana, lze k tomu jen dodat - dobře mi tak. V prvopočátku všeho byl můj handicap. Od deseti let mám cukrovku a denně si píchám inzulín. Před dvěma lety jsem měl úraz levé nohy a rána se nehojila kvůli ucpané cévě. Dostal jsem gangrénu a téměř celý loňský rok proležel v kolínské nemocnici, kde jsem prodělal třikrát po sobě amputaci. Lékaři skončili v polovině nártu, takže se teď učím znovu chodit. Jde mi to zatím pomalu, naštěstí se noha rychle hojí. Navíc před nedávnem skončil můj vztah s přítelkyní a já po rozchodu přišel v jediném okamžiku takřka o vše, ocitl jsem se doslova na ulici. Strávil jsem několik nocí na nádraží v Praze mezi gangy a bezdomovci všeho druhu. A užil jsem si to. Nemít domov, nemít kam jít, nebýt zdráv a mít pocit, že o vás nikdo nestojí - to řadím ke svým nejbolestnějším zážitkům. Nakonec se vše v dobré obrátilo, poznal jsem nové úžasné přátele, kteří mi pomohli. Hlavně chci jmenovat Hanku Horeckou, která nejenže krásně zpívá, ale má srdce tam, kde má být. Vytáhla mne z bahna zpět ke světlu a postavila na nohy. To dělají jen andělé. Vím, že bez pádu do hlubin bych to zázračné vysvobození nikdy nezažil a o hodně bych přišel, takže děkuji! Dostal jsem další šanci, vracím se ke své práci - k malování i léčení.“

 

Kdy a jak jste v sobě léčitelské schopnosti objevil? Lze třeba hovořit o nějakých rodových dispozicích?
„Já se původně zabýval filozofií, vesmírem, černými dírami, ale spíše z výtvarného hlediska. Odmala jsem vnímal barvy okolo lidí, ale prakticky jsem to nevyužíval, neboť jsem netušil, že by to mohlo být něčemu prospěšné. O rodových dispozicích k léčitelství nelze hovořit, o alternativní medicíně jsem moc nevěděl, žil jsem spíš bohémským životem, bavilo mě nectít nic a nikoho. Byl jsem v podstatě takový namyšlený fracek. V roce 1992 jsem ale navštívil Egypt a v rozvalinách posvátného Karnaku jsem zažil během několika minut něco jako smísení realit v čase. To mi naprosto změnilo způsob života. A tento prožitek ve mně cosi probudil, jak jsem zjistil po návratu domů. Maminka mé tehdejší manželky v té době procházela těžkým stádiem zhoubné nemoci, lékaři na onkologii v Motole jí nedávali moc naděje ani času na vyléčení. Měla bolesti, chemoterapii provázely děsivé psychické stavy. Přijela se rozloučit se svou dcerou - do té doby s ní moc nemluvila - a s vnoučaty. Já ji neznal, ale při prvním kontaktu mnou projel stejný světelný koktejl - či jak to nazvat - jako v Egyptě a já k svému překvapení náhle věděl, co jí pomůže, co má udělat a jak se vše vyvine! Jako kolovrátek jsem ze sebe vyklopil, co jsem cítil, jak zahájíme společnou léčbu - úpravu stravy, návyky, léčbu na dálku i pravidelné návštěvy. Poslechla, naplno se řídila tím, na čem jsme se spolu dohodli. Po třech měsících se nemoc zastavila a pak ustoupila úplně. Dodnes k recidivě nedošlo. Byl jsem z toho nesvůj a zprvu jsem nevěděl, co si o tom myslet. Tchyně ale nelenila a všude to rozhlásila. Přijížděli za mnou další nemocní, rozkřiklo se to, léčbě jsem se začal věnovat pravidelně.“

  

Může za vámi přijít kdokoli a s jakýmkoli problémem, nebo se specializujete na konkrétní potíže?
„Věnuji se převážně lidem se zhoubnými nádorovými nemocemi, ale navštěvují mne i klienti s jinými chorobami. Rakovinu upřednostňuji a respektuji. Je totiž pro mne velkou výzvou a otevírá mi neuvěřitelné oblasti vědomí. Svým způsobem ji mám rád. Je to těžký soupeř a jako takový si zaslouží plnou pozornost. U každého jedince se projevuje jinak, a to zejména na duši či psychice, kde je její hlavní sídlo. Příčiny jsou proto u každého odlišné. Záleží také na věku, pohlaví, samozřejmě na způsobu a obsahu života, na životosprávě. Je toho víc, ale duševní a duchovní úroveň je pro dotyčného zcela zásadní. Úspěchem však může být i odchod po namáhavém souboji s touto nemocí - bez bolesti a utrpení. Mnohdy se lékařům či léčitelům vyčítá, že někoho nedokázali zachránit. Ale myslím si, že každý z nás má odchod z tohoto světa pevně ve svých rukou a že odcházíme teprve tehdy, kdy si to přejeme. Se smrtí se setkávám často a nemusí být vždy neštěstím. Někdo trpí vážnou nemocí, aby se v životě vůbec dostal k něčemu „opravdovému“, zasluhujícímu pozornost. Důvodů odchodu z tohoto světa symbolů je tolik, kolik lidí žije. Je to tvůrčí akt. A já obdivuji lidi, kteří vědomě dokáží statečně procházet životem i se zhoubnou chorobou. Jsou to zejména ženy. Zvládají nemoc se vznešeností a noblesou, mají je i ve smrti. Chlap je v tomto ohledu pozadu. Smekám před ženskou odvahou a nebeskou přirozeností. Bez nadsázky! Často si říkám, zda bych to zvládl, kdybych prošel stejnými obtížemi. Nikdo nemůže vědět, jak by se zachoval v podobné situaci, a lidé, kteří úspěšně prošli takovým peklem, jsou zcela novými lidmi vyznávajícími odlišné hodnoty než dříve.“

 

Jak u vás léčení probíhá?
„To je specifické. Ale s lidmi, kteří mne vyhledají, si dlouho povídám o všem možném. A začínám od toho, co je skutečně podstatné. Totiž otázkou, co udělají, až budou zdraví. V duchu je každý zdráv, zde je už vše hotové a dokonalé. Ale tady, na Zemi, je nezbytné vše realizovat. A čím víc víte, tím více je to nutné. Většina z nás věří hlavně negativnímu hodnocení sebe, jsme tak vychováváni od útlého věku. Je tedy naléhavé pozvednout tzv. ošklivost ke kráse. Pozvednout vědomí ducha tam, kam patří, a začít používat krásu. Každý předmět, každá živá bytost, kámen i vlastnost obsahují tolik světla, kolik jsme ochotni uvěřit, a v tom vidím hlavní problém, neboť většina z nás si to nemyslí nebo o tom ani neuvažuje!“

 

Jste léčitel i uznávaný akademický malíř. Snažíte se skloubit obě sféry svého zájmu, nebo má třeba nějaký čas jeden z nich přednost?
„Já od sebe výtvarné umění a léčení lidí neoddělují. Jedno vychází z druhého a navzájem se obohacují. Důležité je sloužit kráse, svobodě poznání a světlu. Přitom je jedno, co děláte. Při léčení pracuji s postiženými lidmi omezenými strachem a třeba na konci života, v druhém případě - v umělecké tvorbě - se pravidelně pohybuji ve věčných pochybách, samotě, neznámu, stresu i radosti. Je to práce jako každá jiná, ale nikdy nevím, jak dílo dopadne. Neustále se to mění, stejně jako život. Při umělecké tvorbě se autor ocitá v jistém rituálu jako při modlitbě, kdežto při léčení sdílíte, nasloucháte, nepřekážíte a to je rozdíl. Přitom musíte vědět a mít záměr, co s nemocí chcete udělat, kam ji posunout. Takže v obou případech jde o tvorbu s energiemi, záměry, kompozicemi a v neposlední řadě s barvami. Přitom jsou použity duševní a duchovní nástroje. Je to dost podobné, různí se pouze formy vyjádření a cíle. A cíle jsou pouze zdánlivě rozdílné. Někdy se může stát, že výtvarné dílo inspiruje duchovní probuzení a naopak. Poznal jsem jedince, kteří po vyléčení z nemoci začali malovat, věnují se hudbě či psaní. Život sám o sobě je tvůrčím dílem podobně jako stvoření, ve kterém smíme žít. S tímto vědomím bychom měli k životu přistupovat. Mým záměrem je pomáhat lidem, kteří touží poznat a probudit se, stát se vědomě samostatnými i za cenu nepříjemností. Každý z nás v sobě nosí obrovskou a lehkou sílu světla, ale nepoužívá ji, protože o ní buďto neví a nebo v ní nevěří. Tak nám velí současná těžkotonážní civilizace. Ale nevadí, výsledek je vždy světelný! Někdo k tomu, aby prozřel, potřebuje obraz od Rembrandta, jiný ženu nebo alkohol, další muže či psa, knihu nebo léčitele. Energie je však pouze jediná a prostupuje vším bez ohledu na to, jak se to tváří. Takže probudit vás může cokoli kdykoli a kdekoli. Záleží na opravdovosti a síle vědomého chtění, abychom společně rozhodli jako lidé, kdo jsme a co chceme. Můžeme přitom svobodně vytvářet ve jménu lásky vše podle libosti a pracovat s čím chceme. Hlavní směrovkou na cestě k poznání je smysl pro krásu, který tak často opomíjíme pro pravdy druhých, a podceňujeme jej. Krása je východiskem z každé svízelné situace, zejména tehdy, kdy si vůbec nevěříme, nevíme kudy kam, domníváme se, že jsme obklopeni jenom temnotou a kdy nic nemá smysl. To bolí. Povahou života je však radost!“


Děkujeme za rozhovor.
(zem)

 

Kontakt: Vladimír Kafka, telefon 731 863 654. E-mail: vladimir.kafka@volny.cz