Osídlení v rakouské obci Winthag, v oblasti Ahlantu (Machlandu), je poprvé písemně uvedeno v roce 1287. Tehdy zde působil „Freitel z Windaagu“ (správce), který byl původně fojtem (panským zástupcem) ve Vrithalmsdorfu. Až později bylo toto místo uvedeno pod názvem Windhaag.
Ve 14. století bylo místní opevněné sídlo zemským knížecím lénem, které až do roku 1379 bylo plně v držení fojtů. Po nich následoval držitel Jan z Au a později také páni z Lasbergu. Od roku 1395 patřil hrad Konrádu Schafferovi ze Schwertbergu, který tento majetek vlastnil společně s dcerou. Od roku 1400 zde sídlil Tomáš Tannpeck.
Za uherských válek se tento majitel dohodl na smlouvě s Lichtenštejny o používání místního zboží, neboť patřil k odpůrcům císařské strany. V této smlouvě bylo také dohodnuto, že hrad bude od českých žoldnéřů vyklizen bez boje a oddíly Matyáše Korvína bude následně obsazen a spálen. V roce 1485 bylo i přes tyto ústupky panství Winhaag rodu Tannpeck odejmuto Bedřichem III. a dáno lénem korutanskému maršálkovi a komorníku Ladislavu Pražskému (Lassla Prager). Zajímavé na tomto aktu je mj. to, že si rok před touto transakcí Ladislav vzal za manželku jedinou dceru Jana Tannpecka Reginu. Následnými politickými a obchodními intrikami se mu panství Windhaag podařilo zvětšit tak, že roku 1491 byl na panství zřízen zemský soud.
V této době nechal hrad přestavět na reprezentativní sídlo. Možná i díky tomu byl tento rod povýšen v roce 1505 císařem Maxmiliánem I. na barony s predikátem „z Windhaagu“.
Bohatý právník hradním pánem
Za války, v roce 1594, byl hrad opevněn jako útočiště pro okolní obyvatelstvo. Baron Bedřich „Pražský“ měl však velké dluhy, a proto musel panství v roce 1597 prodat svému hlavnímu věřiteli Vavřinci Schüterovi. Tím přišel hlavně o panství na Klingenbergu. Pohledávky se i nadále hromadily, takže musel uspokojit své závazky i vůči jiným věřitelům. Tím se panství Windhaag dostalo v roce 1636 do rukou známému a úspěšnému právníkovi Dr. Jáchymovi Enzmillnerovi. V roce 1651 získal tento muž titul barona a v roce 1669 říšská hraběcí práva. Přispěl také velkou měrou k úspěchu tehdejších protireformačních kroků. Údajně jeho zásluhou bylo ke katolictví „navráceno“ asi 40 000 lidí.
Svými „právními“ postupy si Enzmillner prý přišel na obrovské bohatství. Jeho dobu a peníze ještě dnes připomíná tzv. Windhaagské klášterní stipendium, které bylo propláceno nadaným studentům univerzity ve Vídni.
V roce 1642 se podařilo rodu Enzmillnerů změnit lenní vlastnictví Windhaagu na svobodné panství. Následně zadali přestavbu původního gotického hradu italským stavitelům, kteří jej přetvořili na skvostný zámek ve slohu pozdní renesance. V této době bylo shromážděno v zámecké knihovně víc než 20 000 nejvzácnějších vědeckých prací. Větší část této knihovny se dnes nalézá v držení vídeňské univerzity.
Okázalosti učinila přítrž jeptiška
Ve vlastnictví tohoto rodu bylo i několik vzácných uměleckých děl a několik výjimečných pamětihodností. Například sbírka mincí čítala 20 000 kusů. Kromě toho i zámecká zbrojnice měla několik vzácných kusů palných a bodných zbraní. Reprezentační i obytné místnosti byly stylově zařízeny, jako například Římská a Rakouská síň. Vše bylo zaopatřeno hodnotnými štukovými stropy se vzácnými malbami. V Sale terreně (přízemním sálu) byla vyvedena tehdy módní jeskyně (grota) s vodotryskem a dalšími vodními hříčkami. V roce 1664 byla vysvěcena nová zámecká kaple.
K veškeré této okázalosti a nádheře byl zámek obklopen skvostnou zahradou s deseti rybníky. Bohužel, tento stav trval jen krátký čas. V roce 1678 zemřel majitel a vše zdědila jeho dcera Eva Magdalena, která však byla již od roku 1649 zasvěcena dominikánskému řádu. Od svého otce získala pro tento řád v roce 1664 „starý hrad“ jako klášterní budovy. Zde také byla do roku 1689 ve funkci představené kláštera (převorka).
Přirozeně jako jeptiška neměla o přepych a nádheru pražádný zájem. A tak se vší počestností nechala vše do základů strhnout, včetně malého zámečku Pragthal. Veškerý takto získaný stavební materiál použila na výstavbu nového kláštera. Ten vyrostl na protějším pahorku. Starý hrad však nechala stát a zřídila zde špitál a místo pro ubytování zpovědních řeholnic. Své místo si zde uchoval též starý zemský soud.
V roce 1734 se zřítila část starého hradu. V obyvatelném zbytku bydleli až do jeho definitivního zániku klášterní myslivci a chudina. Pro vysoké dluhy byla správa kláštera v roce 1765 převedena na sbor kanovníků v Linci.
Studna nešla naštěstí zbourat
Kolem roku 1771 byl kdysi hrdý hrad již jen zříceninou, protože se o něj víc než 200 let nikdo nestaral. V roce 1990 koupila obec Windhaag zříceninu od sboru kanovníků v Linci a postupně ji začala restaurovat pro turistický ruch.
Dnes zde stojí mohutná zřícenina s velkou „hladomornou“. Přítomnost velkého jeřábu též poukazuje na obecní ctižádostivé plány obnovy. Zámek, který byl kdysi spojen mostem se starým hradem, zmizel beze zbytku. Ovšem zachovala se jeho původní studna, kterou naštěstí nemohla jeptiška Eva Magdalena zbourat. Honosná obruba Neptunovy studny se ale kupodivu dochovala a stojí na náměstí ve Steyeru.
Text: Petr Šafránek, foto: Pffeiferfranz, podle lic.CC BY-SA 3.0,